Čtvrt století za volantem aneb Moje "Škola života"
Ilustrační foto: pixabay.com

Čtvrt století za volantem aneb Moje "Škola života"

22. 7. 2020

Někdy v padesátých letech jsem v kině viděla film "Žižkovská romance". Hlavní představitelka byla řidičkou auta a jezdila na poště s malou dodávkou. Vždycky jsem toužila umět řídit auto, ale v naší rodině nikdo neměl ani auto, ani řidičský průkaz.

V té době jsem měla dvě malé děti a byla na mateřské, ale už jsem potřebovala jít do práce. Manželův plat vysokoškoláka těsně po promoci pro čtyřčlennou rodinu nestačil. Byla jsem absolventkou dvouleté odborné oděvní školy, ale protože jsem po škole dál nepokračovala, byla jsem vlastně jen švadlena. A to jsem tedy dělat nechtěla. Najednou jsem přesně věděla co chci - budu řidička.

Celá rodina byla proti, manžel, rodiče i sestra se švagrem, kteří mě jinak skoro se vším pomáhali. Potřebovala jsem řidičák i na nákladní auta, když jsem se tím chtěla živit, a ten stál dost peněz. Měla jsem připravené peníze na uhlí a z těch jsem zaplatila zálohu na řidičský kurz. Nakonec mi pomohl tatínek, ale tajně. A když už to bylo zaplacené, co mohli dělat. Kurz trval tři měsíce a v červnu 1958 jsem dostala řidičský průkaz. Mimo hromadné dopravy, na všechno, co má kola a motor. Bože, jak já byla šťastná. Jenže ženskou s čerstvým řidičákem nikde nechtěli. Až pošta mě zachránila a od října jsem byla opravdová "řidička z povolání."

Moje první auto byla stará skříňová Praga Aero 150. Uvezla celých jedenapůl tuny poštovních balíků. Hned jsem se do ní zamilovala. Ale také jsem začala poznávat i tu horší stránku řidičského povolání. Začal zimní provoz. Každý den vypouštět vodu z chladiče, ráno přijít dřív než ostatní, abych nestála frontu na konve a na vodu. Auta stála venku, všechno zamrzalo. Večer vypuštěná voda kolem aut  brzy tvořila souvislý led. Ráno jsme vozy obsypávali škvárou, abychom vůbec vyjeli. Nešlo nastartovat, někteří kolegové dáváli pod motor plechovky se žhavým dřevěným uhlím. Dnes se to zdá neuvěřitelné.

Po sedmi letech onemocněl můj dvanáctiletý syn infekční žloutenkou a musela jsem několik měsíců zůstat doma kvůli přísné dietě. Potom přišla práce ve zdravotnictví, vozila jsem lékaře a někdy i sestry za pacienty a sloužila čtyřiadvacítky na lékařské pohotovosti. Také bylo deset let v "taxíku." Deset let zajímavé, barevné a opravdu těžké práce. Z počátku deset i dvanáct hodin denně. Začala jsem jezdit i v noci, to se přece jen víc vydělalo a už ne tolik hodin. Práce náročná na čas, na počasí. Když bylo ošklivo, sychravo, namrznuto, když se nejhůř jezdilo, bylo nejvíc zájmu o taxíky. Sloužila jsem všechny Silvestry, jen Štědrý den byl "tabu".

Po deseti letech jsem začala toužit po normální pracovní době "od - do", po volných víkendech a po jistém platu. Začala jsem rozvážet droždí po různých částech Prahy. To mi vydrželo až do důchodu. Za těch třiatřicet let za volantem jsem vystřídala pěknou řádku aut, od osobních přes sanitky a dodávky až k nákladním. Všechny ty roky jsem svou práci milovala a byl to pěkný kus života.             
  

škola
Hodnocení:
(5.1 b. / 23 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Blanka Lazarová
Jak tak brouzdám na íčku, narazila jsem na vaše články. Smekám před vámi - úžasné zážitky, obdivuji vás, co všechno jste zažila za těch víc jak 30 let za volantem. Přeji hodně zdraví a pohody. *******
Martina Růžičková
Máte můj obdiv :-)!
Marie Ženatová
Milá Olinko díky za překrásný článek o Tvém životě - byla jsi a stále jsi obdivuhodná. Já jezdím často teď ve svém věku ovšem jako cestující po našem městě autobusem a když ho občas řídí nějaká milá žena - tak ji velmi obdivuji a ihned si také vzpomenu na všechny Tvoje osobní zážitky.
ivana kosťunová
Prožívala jsem něco podobného, i když profesionální řidičkou jsem se nikdy nestala. Také v naší rodině nikdo nevlastnil auto, ani ŘP, musela jsem si ho vybojovat a dodnes jezdím velmi ráda. Moc pěkný článek.
Soňa Prachfeldová
Olinko, jsi tak skvělá , Ty snad dokážeš vše. Moc moc zdraví a pohody přeji :-)
Olga Štolbová
Ahoj lidičky, díky za vaše hezká slova. Teď už šest let nejezdím, zradily mě oči, ale nic bych na svém životě neměnila, stálo to za to. Jistě i vy všichni, co jste napsali, jste prožili kus života i těžkého i hezkého. Ale stále žijeme a život nám chutná a je to prima. ♥
Eva Mužíková
Olinko, jevíš se mi jako křehká bytost. Obdivuji, kde se v Tobě bralo tolik síly, abys zvládla taková úskalí. Také jsem moc ráda že Tě znám osobně.
Marie Faldynová
Také já upřímně obdivuji řidičky, sama bych za volantem udělala víc škody než užitku!
Naděžda Špásová
Aha, to je zase starší článek. Olinko, fakt si tě nedovedu představit jako taxikářku. :-)
Jitka Hašková
Olgo, jsi úžasná.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.