S živelností sobě vlastní lechtá bránice nejen francouzských diváků už hezkou řádku let. Louis de Funes, cholerický mužík se svérázným humorem, je ve Francii nejpopulárnějším komikem i tři desítky let po své smrti. V soukromí velmi náladový a náročný, proslavil se až v padesáti letech, a mimo jiné hrál na piano jazz. Narodil se přesně před sto lety – 31. července 2014.
Smolař, Oskar, Velký flám, Křidýlko nebo stehýnko, Grand restaurant pana Septima, Hibernatus či Jeden hot a druhý čehý, série bláznivých komedií o četnících ze Saint Tropez či o Fantomasovi. To jsou slavné tituly, ve kterých Funes komunikuje s okolím záplavou slov, prohlášení a především neverbálně gesty a mimikou. Dokáže hrát i beze slov, jen výrazem obličeje.
Velkým rolím ovšem předcházelo více než sto filmů, ve kterých hrál role vskutku minimální, typu muže v livreji, který otvírá dveře hlavním hrdinům.
Nákladný život na zámku
Jeden z nejslavnějších francouzských komiků navíc vůbec nebyl Francouz. Narodil se 31. července 1914 na pařížském předměstí Courbevoie, jeho otec pocházel ze španělské Sevilly, ale v roce 1908 se usadil v Paříži, kde se neúspěšně snažil prosadit jako advokát, později obchodoval s drahými kameny. Matka pocházela ze zchudlé španělské šlechtické rodiny.
Zřejmě po ní asi Louis zdědil zálibu v luxusu, potrpěl si na přepych. Pořídil si velký zámek na Loiře, který považoval za své útočiště. Po jeho smrti rodina zámek prodala, protože jeho udržování bylo nákladné.
Přáteli nazýván "Fufu", v mládí rád kreslil a hrál na klavír. Prošel mnoha povoláními, ze kterých ho postupně vyhazovali. Měl značné hudební nadání a jako samouk a zdatný jazzový improvizátor od konce 30. let hrál s úspěchem v několika barech.
Klavírní hru doprovázel grimasami a dalšími projevy, které lze označit za první stopy jeho herectví, a zjištění, že to má u diváků úspěch, jej pravděpodobně motivovalo ke vstupu do herecké školy.
V roce 1956 si po boku Gabina a Bourvila zahrál ve filmu La Traversée de Paris kupce zapleteného do machinací na černém trhu, v polovině 60. let přišla doba již zmíněných slavných sérií.
Příliš vysoké nároky
Vydržet s ním při práci však nebylo snadné: „Otec byl perfekcionista. Když někdo nevydal ze sebe všecko na sto procent, následoval výbuch hněvu a dokázal se chovat jako diktátor. Náladový a temperamentní člověk, ale dokázal i sedět hodiny vážný a mlčky ve své kanceláři,“ vzpomínal jeho syn Olivier. Nutno dodat, že komik nebyl příliš oblíbený ani u svých hereckých kolegů.
Funes ale miloval svoji rodinu, zahradu a film. Žil na zámku Clermont na Loiře u Nantes, rád trávil čas ve skleníku, kde se věnoval růžím. Podařilo se mu vyšlechtit oranžovou La rose de Louis de Funes, která je oficiálně uznaným druhem.
Zemřel na infarkt v 69 letech, ještě než si stačil splnit své poslední přání, totiž naučit se plavat. U nás jeho popularitě napomohl vynikající dabing Františka Filipovského, který je podle některých fanoušků lepší než originál. Do dabingu vložil tolik energie, že se na něj spoluherci chodili dívat do studia, kde vyváděl neuvěřitelné grimasy a pohyby důstojné originálu. K dalším dabérům patřili Jiří Krampol, Jiří Lábus, Soběslav Sejk, Miroslav Moravec či Vladimír Brabec.
