Na dveřích lednice jsem měla vždy připevněné různé poznámky, složenky a vzkazy magnetkami, které jsem si vozila z dovolených nebo dostávala od dětí. Plnily svůj účel, aniž by jejich motivy trvale poutaly moji pozornost. Vyřízené záležitosti byly nahrazovány novými úkoly, až jsem se nedávno zadívala na dva krásné papoušky a nápis Malgrad de Mar. Lednice zmizela a já přímo fyzicky cítila vůni moře a horký písek pod nohama.
Letovisko bylo vybráno dětmi pro společnou rodinnou dovolenou. Syn s manželkou a čtyřletou dcerou jeli autem, já s vnukem letěla letadlem. Ani jedna skupina neměla mimořádné zážitky během cesty a v hotelu jsme se vítali, jako bychom se rok neviděli.
Následující den nás potěšila písečná, sluncem rozpálená pláž. Méně již studené moře, jehož hladina se neklidně převalovala v nekonečných vlnách, které se jedna za druhou sápaly s hlukem na každého, kdo se pokoušel narušit vstupem do vody jejich kontinuitu. Vnučka byla výjevem zaskočena natolik, že po zbytek dovolené do moře nevstoupila a zuřivě se bránila, kdykoliv ji chtěl otec zatáhnout k neznámému živlu. Tak jsme posedávali u hotelového bazénu, já posilovala bicepsy nejméně hodinu denně nadhazováním Terezky a vrháním zpět do teplé vody. Vnuk se nudil.
Hotel byl blízko místní promenády, která se večer zaplnila turisty, hlučnou mládeží, dětmi běhajícími od stánků se sladkostmi k výlohám plným různých lákadel. Silnicí uháněla auta, horkem rozpálené hlavy řidičů ignorovaly veškerá pravidla silničního provozu, a přechod na druhý chodník byl velkým dobrodružstvím. Vítr, vyslaný mořem, ochlazoval rozpálená těla a večerní procházka začínala být pohlazením po předchozí sluneční lázni.
V jednom krámku jsme zakoupili Terezce nafukovací člun a já, po chvíli hrabání v koších se suvenýry, zamávala nad hlavou kusem hadru. „Mám kraťasy!“ Přivezla jsem si totiž plný kufr společenského oblečení, halenek, triček, ale ani jeden kus oděvu od pasu dolů, vhodného na cestu k pláži. Snacha se upřimně bavila při pohledu na bílé krepsilonové „bombarďáky“ nadměrné velikosti. Co dělat! Při druhé vycházce k moři mě již udivené pohledy kolemjdoucích nerozhodily. Ještě ten den holčička pod bedlivým dohledem tatínka vstoupila váhavě do člunu, a jako symbol příměří s neklidnou hladinou moře, namočila do vody prstík. Později se odvážila i na výlet šlapadlem. Její maminka si namočila asi dvakrát nohy po kolena, jednou díky nečekané vlně uvízla ve vodě po pás, a mořskou zábavu definitivně zavrhla. Větším potěšením pro ženskou část naší výpravy byly výlety po souši. Zábavní park Marineland uchvátil nádhernou show delfínů, lachtanů a papoušků. Já byla potěšena odpolední siestou v klimatizovaném pokoji.
Aby nebylo vše tak jednotvárné, dostalo se nám zpestření prostřednictvím dvou zlodějíčků, toužících po obsahu mé kabelky. Dodnes obdivuji rychlost a odvahu velmi subtilní snachy, která "lapku" začala mlátit po ruce zanořené v kabelce do chvíle, než zasáhl syn. „Syn je v dobrých rukou,“ pomyslela jsem si později. Zdánlivě dramatický konflikt nebyl ničím ve srovnání s hrůzou, když se Terezka ztratila. Na závěr dovolené jsme šli vybírat suvenýry a já neprozřetelně dala vnučce mince, aby si něco sama vybrala a zaplatila. Prohlíželi jsme vitríny, stačila chvilka nepozornosti, a Terezka nebyla k nalezení. Kdo někdy hledal ztracené dítě, ví, co jsme prožívali. Hledání bylo nekonečné, beznaděj ochromovala logické uvažování, až mně hlavou bleskl moment, jak vnučka obdivuje mechanické autíčko před jedním z krámků. Běželi jsme na místo a již z dálky viděli nadšenou tvářičku uprchlice, která si dopřávala opakovanou jízdu. V cizím zemi, přes několik nebezpečných přechodů, naprosto samostatně se vydala za svým suvenýrem. V tu chvíli jsme byli všichni neskonale šťastni.
Dovolená skončila. Syn odjel a my s Míšou, v tamním hotelu jediní dva klienti nejmenované cestovní kanceláře, několik hodin čekali na odvoz na letiště. Představa letadla odlétajícího bez nás se s přibývajícím časem nebezpečně blížila realitě. Konečně přijel! Cestou jsme zastavili pro dalšího rekreanta, který pravděpodobně prožil také nezapomenutelnou dovolenou. Byl velice zanedbaný a dezorientovaný. „Babi, mně je toho pána líto,“ špitl smutně chlapec. Při příjezdu do hotelu mu ukradli zavazadla se všemi doklady a penězi, a tak celých deset dnů přežíval v oblečení, ve kterém přijel. Letadlo nebylo plně obsazené a po vzletu ihned přešel na místo u okénka a s výrazem malého kluka zíral nehnutě na dění za sklem.
Z dovolené zbyly vzpomínky, několik fotografií a magnetka s vůní moře.
