Šplhání po drsných alpských
vrcholcích nahradil tunel

Známý svatobernardský průsmyk na italsko-švýcarské hranici se požíval k překonání Alp od nepaměti. Průsmykem ve výšce 2469 metrů prošly statisíce lidí včetně vojevůdců Hannibala i Napoleona, neodmyslitelně k němu patří i hospic a mnich s bernardýnem, kteří zde zachraňovali lidi z bílé smrti. Dlouho byl průsmyk i cesta mezi švýcarským kantonem Valais a severoitalským autonomním krajem Valle d'Aosta přístupné pouze v létě, což se změnilo otevřením silničního Velkého svatobernardského tunelu před půl stoletím, 19. března 1964.

Tento 5,8 kilometru dlouhý tunel byl tehdy nejdelším silničním tunelem světa, nyní se co do délky krčí až v závěru první stovky silničních tunelů. Současný nejdelší silniční tunel, norský Laerdalský tunel, je šestkrát delší (měří 24,5 kilometru), a nejdelší železniční tunel světa, japonský Seikan, je ještě více než dvakrát delší než Laerdalský (má 53,85 kilometru).

Cestou přes průsmyk prošli podle historiků poprvé ze severu na jih Evropy již v roce 390 před naším letopočtem Keltové. Slavným pocestným byl v roce 218 před Kristem Hannibal, který zde překročil Alpy, aby se mohl se svým vojskem a slony vydat vstříc slavnému tažení na Řím. Průsmykem se pak přehnala velká armáda i v květnu 1800, kdy tudy táhl Napoleon vstříc svému vítězství u Marenga.

První silnice sem byla zavedena v roce 1905 a tunel se začal budovat na italské straně na jaře 1958. Stavaři vše zvládli za méně než šest let a v březnu 1964 otevřeli tento první silniční tunel skrz Alpy.

Tunel s dvěma pruhy v každém směru je 5798 metrů dlouhý, vjezd na italské straně u městečka Saint-Rhémy-en-Bosses je ve výšce 1875 metrů, na švýcarské straně u vesnice Bourg-Saint-Pierre pak ve výšce 1918 metrů nad hladinou moře. Dopravu v tunelu řídí dvě střediska na severu a jihu. V tunelu se vybírá mýto, rychlost je omezena na 80 km/h.

První z alpských tunelů dal vyrazit již v roce 1475 markýz ze Saluzza Ludvík II. pod vrcholem Monviso. Tímto tunelem Buco di Viso dlouhým 75 metrů mohl projet plně naložený mezek. Hned několik dlouhých silničních tunelů vzniklo v Alpách v letech 1964 až 1980. Velký svatobernardský tunel byl o rok později následován tunelem Mont Blanc mezi Francií a Itálií (11,6 kilometru), v roce 1967 byl zprovozněn Malý svatobernardský tunel (6,6 kilometru) a v roce 1980 prvně projely automobily tunely Fréjus (12,9 kilometru) a Gotthardským tunelem (16,9 kilometru).

Velký svatobernardský tunel se stal před půl stoletím nejdelším silničním tunelem světa, když o asi 560 metrů překonal španělský tunel Vielha v Pyrenejích z roku 1948. Tento primát mu ale vydržel jen něco přes rok, v červenci 1965 se stal rekordmanem takřka "sousední" tunel Mont Blanc, který byl ale téměř o šest kilometrů delší. Nyní zaujímá Velký svatobernardský tunel z hlediska délky umístění až na konci první stovky silničních tunelů světa.

Nejdelší silniční tunely světa