Za okny tiše snížek padá,
jako by napjal plátno Lada.
Mám jeho obrázky před očima.
Bývala na nich krásná bílá zima.
V lese je ticho jako na hřbitově,
že málem slyším tlouci srdce v sobě.
Když srnka kolem přeběhne,
polekáme se obě,
ale jen jedna odběhne.
Prosinec kráčí krajinou.
Starý rok s Novým až se zase setká,
pár nitek stříbrných čas do vlasů nám vetká
a o rok budem moudřejší.
Já, ty, on, ona, ono,
my, vy, i oni
nebudem letos, jací jsme byli loni.
Však zase budem nad věcí.
Takový už je úděl člověčí.
