Každý den je něčím výjimečný. Náš Štědrý den začal ve čtyři hodiny ráno. Slyšela jsem kosí koncert a dlouhou chvíli trvalo než jsem si uvědomila, že nejde o jarní snění, ale o prosincové vlahé ráno v poněkud netradiční režii. „Jak je asi venku?“ Shodnou otázku jemně vyťukával psí ocásek do bočnice postele tak dlouho, až mě morseovka donutila vyjít ven a šťastný pejsek uvítal sváteční den jako první ve svém teritoriu. Procházka byla osvěžující a namísto návratu pod peřinku jsem zvolila počítač.
„Pohyb Santa Clause sleduje americká protivzdušná obrana NORAD,“ hlásal první titulek. Nevěřila jsem vlastním očím. Jsem ve věku, kdy už nevěřím na Ježíška, Santa Clause, Babbo Natale, dědušku Maroze a další nosiče vánočních dárků, a tak jsem četla a četla a uvědomila si, že virtuální dimenze je nebezpečně sugestivní. Druhý den jsem viděla na portálu i60 článek, že stejná společnost sleduje i pohyb Ježíška, což mě „zblblo“ ještě víc, a od toho dne se obávám, že tatáž společnost sleduje i můj pohyb, bez ohledu na to, že nejsem vánoční celebritou.
Z transu mě vysvobodila výzva k vycházce do Zámecké zahrady, kde na Čikinu čekalo několik přátel. Den byl dnem obdarování. Každý pejsek dostal balíček dobrot, dvounozí přátelé si popřáli a byla nastolena tradiční vánoční nálada.
Věřím, že i do útulků se dostalo pohoštění. Mým vkladem bylo adoptování Čikiny a věřím, že se najdou i další odvážlivci, kterým bude bezmezná láska nového rodinného příslušníka odměnou.
