Dlouho jsem váhala, zda tento příspěvek napsat, ale protože se nacházím v situaci, kdy si opět velmi silně uvědomuji, jak je vše relativní a náš život křehký, tedy jsem se rozhodla. Ale již na začátku se skoro omlouvám všem, kteří měli či mají vážnější zdravotní potíže a starosti, a to sami nebo se svými blízkými.
První víkend v říjnu jsem se sešla se svými někdejšími spolužáky. Setkání po padesáti letech spojené s výletem do mého rodného kraje mě velice potěšilo. Takto pozitivně naladěna jsem se o dva dny později dostavila na pravidelnou gynekologickou prohlídku, tentokrát se sono vyšetřením. Jsem člověk, který kromě kardiologie vynechává doktory, jak může. Pokud někam povinně musím, přicházím s ledabylým pocitem, že jsem tam vlastně zbytečně, protože mi nic není. Nejinak tomu bylo i zde. Lékař mi však záhy řekl: Něco se mi nezdá, budu Vás muset poslat... Dojděte si ještě teď do... a dojednejte si termín....
Vím, že mnozí z Vás máte podobný okamžik za sebou. Přiznám se, že mě zaskočil. Neroztřásla jsem se. Najednou jen jako bych cítila: Tak je to tady. Co budu dělat dál?
Domluvila jsem si v nemocnici termín, bohužel až za měsíc. Bylo to nekonečné čekání, i když jsem se snažila žít normálně. Dokonce jsem ještě tři dny před zákrokem byla na módní přehlídce v Letňanech. Mé sestře jsem to raději ani neřekla. Naopak, některým známým z i60, o nichž jsem věděla, že mají také něco za sebou, jsem se svěřila. Musím říct, že slova všech mě nesmírně posílila.
Měla jsem poněkud ztíženou situaci tím, že chronická arytmie a fibrilace síní, s níž se moc neléčím, může operaci značně zkomplikovat, především v podobě vzniklé krevní sraženiny, jak mě varoval kardiolog. Takže jsem musela počítat se všemi možnostmi, a proto jsem i začala psát různé pokyny, co v případě mého odchodu navždy udělat.
Po nástupu do nemocnice jsem ještě do poslední chvíle naivně věřila, že se zákrok odbude v lokální anestezi. Když mi sdělili, že mě čeká narkóza, odevzdala jsem se do rukou božích.
A pak jsem uslyšela své jméno a pochopila jsem, že žiju. Ležela jsem na JIP, kde mě museli nějakou dobu nechat kvůli vysokému tlaku. Potom jsem se ale poměrně rychle vzpamatovala a ještě ten den mě propustili domů. Nějaké menší problémy se vyskytly, ale se svou beranskou paličatostí jsem se záhy vydala do práce. Daleko horší pro mě bylo další čekání na výsledky rozboru. Po více než dvou týdnech jsem teprve obdržela zprávu, že nic zhoubného objeveno nebylo. Další podrobnosti již vypisovat nechci.
Ráda bych řekla, že jsem šťastná, že zatím můžu žít dál, a všeho, co prožívám, si vážím ještě daleko více než předtím. Přeji i vám všem to nejcennější - zdraví a dobrou pohodu. A tu si velkou měrou vytváříme my sami.
P. F. 2015 od Zuzany
| Co jste zajímavého zažili v letošním roce? Byli jste svědky nějaké vtipné příhody? Prožili jste nějaké osudové setkání či situaci? Popište váš nejsilnější zážitek roku 2014 formou příběhu či jiného literárního útvaru. Autor nejlepšího soutěžního příspěvku získá mobilní telefon. Více informací najdete zde. |
