Hrál v řadě filmů, které patří do zlatého fondu české kinematografie, včetně nejlepšího z nich, Vláčilovy Markety Lazarové. Josef Kemr, který zemřel před dvaceti lety 15. ledna 1995 ve věku 72 let, ztvárnil také desítky rolí v Národním divadle, příležitost dostával hlavně v inscenacích klasického českého repertoáru. Hluboce věřící Kemr byl podobně jako řada jiných skvělých herců introvert, často se ale neváhal veřejně postavit na stranu zakázaných kolegů.
„Trvalo mu delší dobu, než se někomu ukázal v pravém niterním světle. Ale pokud se tak stalo, tak toho člověka do sebe vejmul. V tu chvíli již na něj nedal dopustit, a pokud bylo třeba, bránil jej,“ vzpomínala na Kemrův přístup k lidem jeho partnerka Marika Skopalová, s níž žil po smrti manželky Evy Foustkové v roce 1977. Za normalizace Josef Kemr například recitoval na pohřbech v té době nepohodlných umělců a v létě 1989 patřil mezi první signatáře Několika vět.
Bojovník s nespravedlností
Už v únoru 1989 napsal dopis, ve kterém reagoval na dehonestující článek Rudého práva nazvaný Kdo je Václav Havel. Deník samozřejmě Kemrovo psaní, v němž se Havla a jeho rodiny zastal, neotiskl, o pět měsíců později ale prohlášení odvysílala Svobodná Evropa. V listopadu 1989 se Kemr zapojil do aktivit Občanského fóra. „Pohár pýchy, hluchoty, tvrdohlavosti, násilí a lží pomalu přetéká,“ stálo v hercově osobní výzvě, se kterou ve svém trabantu objížděl továrny.
Věci, které považoval za správné, ale Josef Kemr dělal i mnohem méně na očích. Milovník starožitností například neváhal sehnat stavební materiál a pak vlastníma rukama opravovat boží muka ležící kdesi za Prahou. Začátkem 80. let zase Kemr přidal jedinečný příspěvek k rekonstrukci Národního divadla. Dal totiž roztavit prý až čtvrt kilogramu zlata, ze kterého nechal udělat pozlacené šrouby a zlaté matky s podložkami a vše v roce 1981 osobně zamontoval do krovů rekonstruované scény.
„Nikdo se v něm pořádně nevyznal. Jediné, co je jisté, je, že miloval hudbu, kočky a jeviště,“ řekla jednou o Kemrovi jeho kolegyně Luba Skořepová. Lásku k muzice získal Josef Kemr díky otci, který vedl malého Josefa i jeho dva sourozence k hudbě, kariéru u divadla si musel prosadit přes tatínkův odpor. Kemr senior, švec, který jako válečný invalida získal práci u pošty, viděl syna v povolání "pod penzí". A Josef Kemr proto vystudoval obchodní školu.
Nezapomenutelné role
Chvíli se živil se jako korespondent ve vinařských závodech, byl obchodním příručím nebo praktikantem ve filmové společnosti. Nakonec ale převážila touha po divadle, ke kterému přičichl už jako desetiletý školák, když statoval na Vinohradech. První angažmá, které ho zachránilo před totálním nasazením, získal v roce 1942 u kočovné společnosti, po válce nastoupil do divadla v Kladně, později hrál na Žižkově i v pražské Libni, než v roce 1950 zakotvil v Městských divadlech pražských.
Hrál Jonáše v Nashově Obchodníkovi s deštěm nebo Ezopa ve Figueiredově hře Lišky a hrozny. V půli 60. let přešel Kemr do Národního divadla, kterému zůstal věrný až do konce života. Na první scéně vynikl herec s výraznýma očima a charakteristickým hlasem například v roli Bezsemenova v Gorkého Měšťácích, Valdštejna z Daňkovy hry Vévodkyně valdštejnských vojsk, Haberšperka ve Stroupežnického Našich furiantech či doktora Galéna v Čapkově Bílé nemoci.
Výrazné role – včetně lapky Kozlíka v Marketě Lazarové – dostal Kemr i před kamerou, kde debutoval už v roce 1937. Hrál například ve filmech Škola základ života a Cesta do hlubin študákovy duše, Starci na chmelu, komediích s revizorem Andělem v podání Jaroslava Marvana či snímcích, Marečku, podejte mi pero! a Na samotě u lesa. Řadu rolí dostal Josef Kemr i v televizi, tu nejznámější ztvárnil ve skvělém seriálu Chalupáři. Naposledy se před kamerou objevil už jako těžce nemocný ve snímku V erbu lvice.
