Jako každý malý kluk jsem i já měl jasnou představu o svém budoucím povolání. Stanu se námořníkem. Ovlivněný četbou dobrodružných knížek z edice Střelka (v tvrdých voskovaných deskách) nebo edice Karavana (paperback) představoval jsem se na přídi lodi rozrážející vlny rozbouřeného moře s chutí slané vody na větrem ošlehané tváři…
Časem romantika vyprchala a v sedmé třídě jsem podlehl kouzlům chemie. Obor budoucnosti, baňky a křivule, reakce kyselin a zásad – to mě začalo ohromně bavit.
Chemii v naší třídě vyučovala asi čtyřicetiletá, distingovaná učitelka přísného vzhledu. Při otevírání notesu před zkoušením zlověstně blýskala skly brýlí bez obrouček a čas od času lehýnce, krátce odkašlala do malinkého kapesníčku.
Ze zkoušení jsem strach neměl. Chemické značky prvků jsem ovládal perfektně, vzorce kysličníků a Mendělejevovu tabulku prvků jsem měl v malíčku. Stupnici tvrdosti – mastek, sůl kamenná atd. – jsem sypal z rukávu.
Vztah učitelka chemie a já se utvářel na základě teorie přitažlivosti protikladů. Jako dítě školou povinné jsem nebyl zrovna z nejposlušnějších (něco z toho mi zůstalo dodnes), ale při chemii jsem na rozdíl od ostatních hodin seděl nehnutě, pozorně sledoval výklad a hloubal na záhadami chemických procesů. Výsledky tomu odpovídaly a za ně jsem byl odměněn jednou z poct nejvyšších. Jako jeden z mála vyvolených směl jsem chodit do chemického kabinetu a nosit pomůcky, rozkládat je po katedře a někdy, pro pobavení třídy, zkoušet jejich funkci ještě před hodinou. Jako jeden z mála jsem taky věděl, že přísná chemikářka v kabinetu odkašlává normálně a dokonce si občas zapálí cigaretu. Její upjaté chování ve třídě byla jen maska.
Možnost vypracovat se na mezinárodně uznávaného chemika vzala za své, jak už to tak chodívá, jednoho všedního jarního dne. Na obědy jsme chodili do jídelny hned vedle školy. Z dodnes mně neznámého důvodu neměly nikdy kuchařky oběd hotový včas, a tak jsme po vpuštěni do jídelny byli usazeni ke stolům sraženým k sobě do dlouhých řad a hlídáni, abychom hlasitým hovorem nerušili personál od závěrečného dochucování jídla (které často nebylo valně poživatelné). Klid toho dne byl zaručen, v opačném případě hrozilo zkoušení z chemie. Dozor měla naše chemikářka. Rozhlížel jsem se po jídelně, jako ostatní se nudil, a tak jsem do mezery mezi stolky zapíchl vidličku, prstem cvrnkal do jejího konce a se zájmem sledoval, jak dlouho její konec kmitá ve vzduchu. Neviděl jsem v této činnosti nic závadného, a tak jsem ani nevnímal učitelku, jak volným krokem přichází k našemu místu.
Snad se taky nudila, protože lehce konverzačním tónem se zeptala:
„Zdeňku, tohle děláš doma před obědem taky?“
Všichni kolem ztichli. Rozhlédl jsem se, spolužáci očekávali odpověď. Nezklamal jsem je. Stejně konverzačním tónem jsem odpověděl:
„Ne, soudružko učitelko. My doma nemáme dva stoly u sebe.“
Reakcí spolužáků byl hurónský smích.
„To jsi trochu přehnal,“ pravila učitelka a já situaci nasadil korunu slovy – ale my fakt doma nemáme dva stoly u sebe…
Toho dne mi oběd nechutnal vůbec a časem jsem začal přicházet o své výhody ve třídě. Nejprve jsem přestal chodit pro pomůcky, potom jsem najednou nevěděl nějaké vzorce a školní docházku jsem dokončil s odřenými zády z chemie.
Chemikem jsem se nestal a z tohoto jistě krásného vědního oboru dnes znám pouze vzorec vody a kyseliny sírové. Na chemické značky prvků se při luštění křížovek dívám do tabulek. A to všechno jenom proto, že jsme doma měli uprostřed kuchyně opravdu jen jeden stůl…
| Umíte si udělat legraci nejen z ostatních, ale také sami ze sebe? Dokážete vymyslet a popsat veselý příběh? Podařilo se vám zachytit svým fotoaparátem, videem či mobilním přístrojem nějakou veselou příhodu či situaci? Vyštete své veselé příspěvky či footografie do naší soutěže "Vtipnější vyhrává" a získejte některou z cen. Více informací najdete zde. |
