Vzpomínáním na dětská léta se mi vybavila příhoda. Ve čtvrté třídě jsme v rámci výuky chodili na historické a hlavně válečné filmy. Pak jsme si na to, co jsme ve filmu viděli, hráli. Po Zoje Kosmoděmjanské kluci rozhodli, že já budu Zoja, protože jsem nejmenší.
Klepadlo na koberce byla šibenice a z provazu smyčka. Pod klepadlo přisunuli prádelní hrnec a začali mě věšet. Je to jenom hra. Esesák kopl do hrnce (přesně podle filmu) a ouvej, nohy se mi houpaly ve vzduchu. I když jsem si stačila rukama držet oprátku, pěsti mi tlačily na bradu a krk, takže můj křik: "Dejte tam ten hrnec, dejte tam ten hrnec.." zněl poněkud štěkavě, proto se všichni váleli smíchy. Naštěstí se kamarádka vzpamatovala a hrnec postavila. Pod bradou jsem měla odřeninu, jedno ucho dvakrát přehnuté, rudě sálající, a v očích slzy.
To už ze dveří vyběhl starý pan Horáček a rákoskou nás začal mlátit, fajfku v puse, a vztekle huhňal. Ne, že by na nás žaloval, ale doma jsem se ke všemu přiznala, mé poranění nešlo skrýt. Taky výmluva, že mě děti navedly, na tatínka neplatila. "Nikdo tě nemůže k ničemu přinutit, když sama nechceš, pamatuj si to."
Tak si to pamatuji.
