Kouzlo časů minulých: Rodičem snadno a rychle

Moji situaci v závěru studia na průmyslovce velmi dobře vystihuje slovenská odpověď na otázku, co je to láska. Zní: "Láska je jama, do ktorej padnú dvaja a vylezú traja." Nebyl jsem ani první, ani poslední.

Co se majetku týče, bylo nás možno s partnerkou přirovnat ke kostelním myším a dát dohromady asi čtyři tisíce korun, nutných k uspořádání alespoň trochu důstojné svatby, nebylo jen tak. Ale podařilo se. Před vánocemi jsem nasbíral asi deset centů jmelí a prodal v ceně 4 Kč za kg. Hostů bylo na svatbě poskrovnu, jídla a pití dostatek, hudbu jsme nahradili zpěvem a myslím, že Moskvič zařídil převoz nevěsty a ženicha ke svatebnímu obřadu s plnou parádou. Pravda "nezatahovali" nás, jak bývalo v té době zvykem, a ani žádná namaškařená děva mně nestrkala do náruče umělé robě tvrdíc, že je to můj potomek z "vedlejšáku". Svatební noc jsme prožili v hotelu Moskva v Gottwaldově.

Bydleli jsme u manželčiných rodičů a já se snažil ze všech sil, abych si vysloužil ostruhy, a tak jsem řezal a štípal dřevo, nosil vodu od studny, trhal ovoce v zahradě a dělal vše, co jsem komu na očích viděl. Bývalá zemědělská usedlost, kde byla současně hospoda, byla po osmačtyřicátém znárodněna, tchánovu rodinu sice nevystěhovali, ale musela platit nájem a tchán mohl milostivě dělat hospodského.

Součástí usedlosti byla i stáj a do ní Státní statek nastěhoval dobytek, který krmila tchyně za mzdu, kterou se stydím vyslovit. Moje bohémské a kulturní aktivity vzaly skoro bezezbytku za své, přece jen jsem však musel dokončit rozdělanou akci. Na škole jsem dal dohromady taneční hodiny a jako hlavní organizátor jsem nemohl zmizet. Při poslední prodloužené jsem přespal ve své, stále ještě mně nakloněné vinárně, a když jsem přišel druhý den domů, sdělila mně tchýně, že se nám narodil kluk, bude se jmenovat Jaroslav a nikoliv Tomáš, jak jsme se s manželkou dohodli. "Tomáš? Takové jméno má skoro každý cikán. Jaroslav to bude a hotovo!" A byl.

Ještě dnes vidím tu proutěnou košatinu na čtyřech kolečkách a v ní v peřince, převázané povijanem, to malé drobátko, které má už dnes skoro šedesát. Co dál? Bylo mě dvaadvacet a po studiu mělo následovat co? Vojna. Jak se jí vyhnout a užívat aspoň trochu rodinného života a všeho, co s tím souvisí? Možnosti byly tři. Pokračovat ve studiu a přejít na vysokou školu, jít pracovat do dolů pod heslem "Já jsem horník a kdo je víc" nebo se hodit marod. A tak jsme se rozhodli, že zkusím první možnost a hned napoprvé se podařila.

Samozřejmě jsem chtěl jít studovat literaturu nebo novinařinu, reakce ředitele průmyslovky byla ovšem jednoznačná. "Vy jste se zbláznil, stát vynaložil finanční prostředky, aby z vás byl soustružník, posléze mistr ve fabrice a nakonec třeba konstruktér v kovovýrobě a vy chcete pláchnout k nějakým písálkům? To nemůže projít. Radil bych vám nechat si takové choutky jako koníčka a přihlásit se na vysokou školu, která je v oboru. Zrovna nyní otvírá Vysoká škola zemědělská v Praze novou fakultu, fakultu mechanizace, a to by vám pasovalo nejlíp. Na fakultě mám přítele docenta Wannera a tak se trochu přimluvím."

U zkoušek jsem prošel, i když z matematiky jsem byl úplně vedle. No řekněte, nedovedl jsem jinou formou přepsat x na -2.

Užil jsem si ještě prázdnin na brigádě v cihelně a pak už koncem září nastoupil na Vysokou školu zemědělskou, která byla v Dejvicích poblíž Kulaťáku a ubytoval se ve slavné koleji zvané Kolonka na konci letenské pláně, ze které zbyla pouze malá pamětní deska jako dík studentů, kteří zde prožili v prvorepublikovém "komfortu" část svého života.