Zdeněk se mimo jiné ve svém volném čase věnoval zájezdové činnosti. Jezdíval jako vedoucí zájezdů a také jako průvodčí lehátkových vozů. Jednoho prosincového sobotního podvečera se vracel se skupinou ze zájezdu z Maďarska z Miškolce.
Toho dne ráno je po přepřahu v Košicích až na nádraží do Miškolce přivezl lehátkový vůz, kterým se také měli v noci vracet do Brna. Vůz se však musel z provozních důvodů vrátit do Košic dříve než měli odjezd z Maďarska naplánován. Odjel jen s průvodčím a účastníci zájezdu si v té době ještě užívali pobytu v termálních lázních. Do Košic, kde na ně jejich vůz čekal, odjeli navečer osobními vlaky, s přestupem na hranicích v Hidasnémeti.
Na hraničním přechodu se jim však přihodila velmi nepříjemná věc. Ještě před příjezdem do Hidasnémeti jeden z účastníků totiž zjistil, že zapomněl v lehátkovém voze svůj cestovní pas, ve kterém měl zapsanou i spolucestující dceru. Zbývalo jen doufat, že to na hranicích projde. Jako vedoucí skupiny měl Zdeněk totiž u sebe jmenný seznam účastníků zájezdu, ve kterém byla uvedena i čísla pasů. Na hranicích před nástupem do vlaku probíhala současně maďarská i slovenská pasová kontrola. Zdeněk se pokusil neprodleně nahlásit, že má s jedním účastníkem zájezdu problém. Než však mohl cokoliv vysvětlit, bylo mu striktně řečeno: „choďte nazad“.
Poté co byli ostatní odbaveni detailně vysvětlil, že přijeli ráno až do Miškolce lehátkovým vozem, ten že odjel do Košic bez nich, ale bohužel i s pasem jednoho účastníka, který cestuje i se svou devítiletou dcerou. Oba že má zapsané v seznamu účastníků zájezdu, který předkládal, včetně čísla pasu. Maďaři byli ochotni nad tím mávnout rukou a ještě před odjezdem od vlaku odešli. Horší byla reakce jednoho ze dvou Slováků. Rozhorlil se, že nějaký seznam ho nezajímá, bez pasu že v žádném případě nepojedou. Byla sobota večer, prosinec, mrzlo a ta malá dívka se dala do pláče. Nic to však na jeho rozhodnutí nezměnilo. I když každá další snaha zdála se být marná, přece ještě ve změnu jeho rozhodnutí doufali. Bohužel jen do okamžiku odjezdu, kdy byl Zdeněk vyzván k nástupu. Vlak se rozjel bez zapomnětlivého účastníka a jeho nešťastné dcery. I slovenský průvodčí to nemohl pochopit a jen nad tím nevěřícně kroutil hlavou.
Po příjezdu do Košic musela nutně proběhnout blesková akce, úkoly byly již cestou rozděleny. Najít co nejrychleji odstavený lehátkový vůz, v jednom z oddílů cestovní pas, před nádražím sehnat taxi s řidičem, který by mohl přes hranice, zajistit jeho doprovod, připravit peníze, zaplatit požadovanou sumu a před odjezdem vlaku z Košic do Brna je ještě stihnout dopravit na nádraží. Zdeněk měl připravenu i krizovou variantu, v případě že by se to nestihlo do doby odjezdu, on jako vedoucí by na ně počkal a průvodčí vozu by převzal i jeho povinnosti. Podařilo se to stihnout jen díky tomu, že naštěstí byla časová rezerva. Do vozu se ti nešťastníci dostali asi pět minut před odjezdem. Štěstí v neštěstí.
