Přijíždím dnes na kole domů a uvidím pejska gaučáka, kterak si ulevuje na chodníku. Vodítko vedlo ke klukovi, mohlo mu být tak dvanáct. Držel ještě druhého pejska, opět žádného trhače, a smolícímu pejskovi nevěnoval pozornost. Po dokončení kakacího procesu kluk kliďánko odcházel od hromádky. Zavolala jsem na něj, že si tady něco zapomněl a že si počkám, až to uklidí.
Kluk se ani neotočil, já nic, já muzikant. Už do mne vjela zlost a jela jsem pomalu za klukem. Po chvíli si ulevil i druhý pejsek a chlapec se opět neměl k žádnému uklízení. Tak to už mne rozohnilo a zavolala jsem městskou policii s udáním našeho směru pohybu. Kluk pokračoval dál, jakoby se nic nedělo. Náhle odbočil a zmenšila se naděje, že nás policisté najdou, tak jsem zakročila. Přijela jsem úplně blízko ke klukovi a chytila jsem jedno vodítko psa. Začala tahanice. Kluk měl docela sílu. Já rozkročená stojmo, kolo mezi nohama, jednou rukou jsem se snažila držet řídítka a druhou rukou jsem pevně držela rukojeť psího vodítka.
A kluk cloumal a řval: "Dejte mi toho psa!" Já vodítko nevydala a stále jsem opakovala, necloumej se mnou, já jsem šedesátiletá babička, a jestli s tím kolem spadnu, budeš mi platit bolestné. "Tady se mnou počkáš na měšťáky, už jsem je volala."
Kluk tahal jak divý, já držela o stošest, ale přece jen, sil ubývalo. Konečně se na chodníku ukázali dva chodci. Paní trochu starší než já a mladík kolem třicítky. "Prosím, pomozte mi!", volala jsem na ně. Přišli blíž a začali se zajímat, čí je pes. Kluk brečel, že jeho, a já odsouhlasila, že je opravdu jeho, ale že ho držím proto, že po něm neuklidil a volala jsem na něj městskou policii.
"Takže vy držíte toho psa jako rukojmí?" Přikývla jsem, že ano, a že psa vydám až měšťákům, jakmile dojedou, že už jsou na cestě. Ten mladíček ke mně přistoupil a úplně zblízka na mne zařval: "Okamžitě pusťte toho psa!" Tím mne odzbrojil a já psa raději pustila, protože z těch očí šel takový strach, až hrůza. Tak já chci pomoci a místo toho by mladík málem vyfackoval mne.
Kluk popadl psy a pokračoval ve své cestě. Zrovna tak skončilo divadlo pro starou paní, a ta s mladíkem odcházela. Na mladíka jsem ještě zavolala, že škoda, že není v politice, že by tu byl hned pořádek. S křížkem po funuse dojeli policajti. Ukázala jsem měšťákovi vzdalujícího se kluka s dvěma psy. Musela jsem si vyslechnout, že mají na starost důležitější věci, než honit kluka, kde je odpovědnost stejně na rodičích.
"No jo, maličkost, ale když to tak budeme dělat všichni, tak se tu v těch psích ho.nech utopíme." Dívala jsem se za příslušníkem, kterak dohání chlapce se psy, ale byli od sebe ještě hodně daleko, tak jsem to vzdala. Vydýchala jsem se... ale nějak mi to nedalo a objela jsem blok z druhé strany a ejhle, uviděla jsem auto městské policie a příslušníky, kteří pejskaře dohonili a asi mu domlouvali, že po psích přátelích se hovínka opravdu musí uklízet. Za keřem jsem vyčkala, až auto odjede a pomalu jsem sledovala chlapce. Šel se svými pejsky směrem k našemu sídlišti a já jela pomaličku za ním.
Domluva policajtů byla asi důkladná, protože blízko našeho domu opět jeden pejsek utrousil bobíka a kupodivu, chlapeček vytáhl papírové kapesníky, hovínko sebral a odnesl do koše. V tu chvíli jsem si řekla, že ta bitva nebyla marná.
