Nebojte se to dočíst do konce, nic bolestivého tam nebude!
Bylo mi doporučeno chirurgické vytrhnutí osmého zubu. Moc jsem se bál, nakonec jsem se telefonicky objednal. Poptával se spoluzaměstnanců na jejich zážitky. Kolegyně to líčily strašlivě, jedné přelomili čelist, druhé rozřezaly tvář.
Můj výkon se konal na severní pražské periferii. Ještě tam jezdí elektrická tramvaj, některé zastávky zastaví jen na zvukové znamení řidiči. Kolem tramvajových kolejí stáli cirkusáci a pobíhali jejich koně. Už název čtvrti Ďáblice odpuzoval. Ordinace byla pod Ďáblickým hřbitovem. Můj lékař byl Maďar, mluvil ale česky, se slovenským přízvukem. Ze strachu jsem si nemohl vzpomenout na jméno mé stomatoložky, ani na mnou užívané léky. Ze strany se na mě hezky usmívala ošklivá zdravotní sestra.
Už je 21. století a tak jsem mu rentgen předal na flešce. Byl hovorný a vše následující mi citlivě vysvětlil. Anestesie byla třemi vpichy. Vlastně to bylo to nejbolestivější, z celého trhání. Než začala působit, trvalo to hodinu. V polích okolo Prahy se nedalo nic dělat, jen před budovou pokuřovat. Chvilkami jsem posedával mezi pacienty a naslouchal hrůzným příhodám. Třeba pražská zubní noční pohotovost neměla lékařku, sestru ani cedulku na dveřích. Jiní zase popisovali probdělé noci z důvodu bolesti zubu. Raději jsem venku dál pokuřoval, nic jiného se tam stejně nedalo dělat.
U pokladny se točily velké peníze, třeba chlapík zaplatil 30 000 korun jako by nic. Snad mu zlatem vyložili nejen chrup ale i mozek.
Když mi zdřevěněl spánek a ucho, přišla řada na mně. Skoro jsem se na tu extrakci už těšil. S moderními a dokonalými nástroji v rukách to lékaři trvalo asi deset minut, včetně rentgenu. Kleštěmi a dláty kmital jako Španěl s kastaněty. Nic mě nebolelo, a bylo hotovo. Sestra mi setřela krev z brady a mohl jsem odejít.
Na několik dnů mi zakázal jíst, pít a kouřit. To nedokáži, tak sedím doma, popíjím a pokuřuji. Uvidím, až to přijde k sobě. Nemohu se dočkat až mi vytrhne už tu poslední osmičku.
