Krásný týden v Německu utekl jako voda, nastala příprava k odjezdu. Příprava zavazadel, bylo jich nějak více, loučení s přáteli a nejprve noční cesta autem, kterou moje švagrová se mnou absolvovala, a to na nádraží (vlakové i autobusové) v Aschenferburgu, kde zastaví o půlnoci autobus Düsseldorf - Praha.
Míval zpoždění, takže cestující místo na zastávce čekali v přilehlé ulici, kde se dalo v jednom směru parkovat. Viděli na příjezd, takže jen přes ulici. Nádraží velkoměsta, prostor kolem obklopený různými hospodami, kavárnami a půlnoc, kdy často v tuto dobu končí pracovní doba, není právě důvěryhodné.
Prostor se zaplnil lidmi různě oblečenými evropsky i arabsky, pozvolna se takřka vylidnil, jen tu a tam nějaká postava. Zaujal mě na protější straně muž oblečený do dlouhé bílé sutany, na hlavě bílý kastrol, v ruce bílou dlouhou hůl, připomínal Mikuláše.
Na autobus vždy čekávalo několik aut, ale jsme tady tentokrát samy, asi je to tím, že Rusové do Karlových Varů už přestali ve velkém jezdit. Připravily jsme se na příjezd, já při příjezdu autobusu vyběhnu jen s kabelkou vyřídit k řidičům formality, odškrtnout se ze seznamu, ukázat předplacenou jízdenku na zpáteční cestu, najít sedadlo. Moje švagrová Eva zatím vyndá zavazadla z kufru a pak je společně přeneseme do autobusu.
Autobus se zpožděním přijíždí, rozsvěcuje se světelná tabule, já vyrážím. U zastávky přibrzduje, jsem skoro v úrovni dveří patrového autobusu. Ale ouha jen přibrzdil, mě z výšin přehlédl a jel dál. Začala jsem křičet, myslela jsem, že zastaví v nedaleké servisní budově, tak jsem za ním běžela.
Ve své čerstvé osmdesátce jsem měla srdce až v krku. Za mnou se najednou objevilo troubící auto, z něhož na mě německy křičel mladík, ale německy neumím. Autobus už stál a na dveřích u řidiče visel „Mikuláš“, který se snažil vecpat dovnitř a naši řidiči mu peprnou češtinou vysvětlovali, ať vypadne. Já jsem jim bezděky pomohla, protože jsem svůj spurt zakončila přistáním na jeho hábidu.
Mladí kluci v autě viděli, co nám provedli, tak autobus zastavili a vrátili se pro nás. Na otázku, že věděl, že pojedu, odvětil, že jsem si to mohla rozmyslet. A tak jsem jsem si jen vzpomněla na Karla Poláčka: "Víckrát už na vosy nepůjdu… a raději budu zhluboka dýchat... a bylo to naposled."
Díky těm mladým klukům, bylo na tom přece jen něco hezkého.
Můj seniorský život - nová soutěž magazínu i60 o zajímavé ceny. Jaké je to být seniorem? Jak prožíváte toto období života? Co vám seniorský věk vzal a dal? Jak se změnil váš život po odchodu do důchodu? Jak se bavíte v seniorském věku, co nejčastěji děláte? Jste aktivním seniorem, anebo většinu času trávíte sami? Napište nám do nové čtenářské soutěže magazínu i60 své příběhy a postřehy, povídky, glosy. Více o soutěži se dozvíte zde.
