Doprovodný hlas:
Po těžkém úrazu hlavy jsem přišel o čich. Totální ztráta čichu sice není životu nebezpečná, ale lékařům na Homolce vadila z jednoho důvodu – říkali: „Mozkovou plenu vám zalepíme, čelist sešijeme, ale čich, ten obnovit nedokážeme.“
Kamera – snímky věcí, o kterých se mluví:
A vida, i ten čich se mi začal časem vracet. Poznenáhlu a postupně. Nejdříve jsem začal cítit spáleniny. Například kouř z komína, výfuk auta, cigaretu. Dokonce guláš. Následovaly další pachy a vůně. Co trvalo nejdéle, to byly sladké a květinové vůně včetně voňavek. Vůbec nejdéle to trvalo mýdlům a rozkvetlému šeříku. Ale i ty nakonec podlehly mému nosu.
Chci popsat jen jednu příhodu někdy z období mezi rybím filé a dezinfekčním mýdlem. Šel jsem zas jednou od garáží domů a když jsem procházel mezi paneláky, ucítil jsem náhle – je to možné? Je toto vůbec možné?! …
Panelové sídliště s rozkvetlými šípkovými keři. Odtud plně hrané:
Rozhlédnu se – a nedaleko mohutně kvete šípkový keř. „Šípková růže! Já cítím šípkovou růži!“ Přiskakuji ke keři, aktovka letí na zem, opatrně čichám k nejbližšímu květu. blaženě vdechuji nosem. (Óóó – skutečně! Já cítím tu jemnou vůni šípkové růže!) Honem skláním hlavu k sousednímu květu – opět, ano, cítím. Ještě k dalšímu květu. A k dalšímu. Nemohu se nabažit.
Náhle ze sousedního vchodu vychází naše kamarádka Blanka Kovandová. S taškou na nákup a říká: „Ahoj, co to děláš?“
„Já, já jaksi tento… tamhle... jako že… no – něco tu hledám!“
„Aha,“ říká pochybovačně a odchází.
A já letím domů a už ve dveřích řvu: „Zuzano! Já cítím šípkovou růži! Haló, pojďte všichni sem, cítím šípkovou růži! Zuzanko, kde seš?“
Z obýváku však vychází jen hřmotný soused Lojza (hrnek s kafem v ruce). „Co to křičíš?“ ptá se posměšně.
Okamžitě zvadám. „Sousede, ty vole! Proč existuješ?! Úplněs mi to zkazil!“
Potácím se zpátky ven, jdu ke keřům šípkových růží. Jsem šťastný, chci je obejmout.
Napište scénář a zahrajte si ve filmu. Více o soutěži zde.