Obrázek z kraje kouzelného, který vlastí se nazývá. Oči pohladí a na duši teplo je. Tu hřmot motorů slyšet nebývalo, jen ptactva hlas a lidem tu dobře je už pěkných pár let. Několik generací tu jistě žilo, snad v dřině, ale šťastně určitě. V dobách dřívějších tu zněl kočího hlas a biče práskání, tu žebřiňák hrkotal se návsí, co hus plná byla, tu oříšek domácí štěkal na návštěvu zvanou i nezvanou. V létě tu vůně sena čerstvého vkrádala se do nozder koní, kraviček i lidí. Mekot kozy, jež po dojení volala, či bučení krav z chlévů se ozývalo. Spěch tu žádný nebyl, jen navečer klekání se ozvalo a k jídlu za stůl hospodáře zvalo. Kraj ten kdosi rájem Českým nazval a vroucně ho miloval.
Dnes tu však koně pouze pod kapotami aut jsou ukryti, za nimi jiná vůně se line, místo ržání koní jen prskavý zvuk motorů se ozývá a vůně za nimi je v modravý kouř zahalená. Husy tak nejvýše na pekáči štěbetají. Koziček tu stále dosti je, však nemečí a jiné tvary mají. Mléčko jejich však už na máslo určené není.
Kraviček a volků však stále vidět dosti, jenže jejich ubytování se změnilo trochu. Zvuky, co vydávají, vzdáleně lidskou mluvu připomínají. Slamníky již na spánek používány nejsou a chléb se solí běžným jídlem není. Zpěv kohoutů po ránu v cinkot budíků se změnil a večer místo louče obrazovka do tmy svítí. Cinkot zvonků klekání nahradilo zvonění mobilů.
Posezení mládeže pod lipou košatou změnilo se na pobyt u automatů nahlouplých. Místo vandru světem zůstaly brusle kolečkové a letadla, co nebe ptáčkům ruší.
