Jeden z nejoblíbenějších pořadů Českého rozhlasu má narozeniny. Nyní v květnu je to už deset let, co se vysílají Příběhy 20. století, unikátní svědectví obyčejných lidí o jejich životě. Je úspěšnější než mnohé pořady o celebritách. A pak že prý vyprávění starých lidí nikoho nezajímá. Naopak!
Začalo to nenápadně, jak už to u úspěšných projektů bývá. Do Českého rozhlasu přišel dopis válečných veteránů. Psali v něm, že vymírají a mají pocit, že jsou zapomenuti. A zda by nestálo za to jejich vzpomínky zaznamenat. Dopis se dostal k tehdejšímu redaktorovi Mikuláši Kroupovi.
"Uvědomil jsem si, jak je absurdní, že takoví lidé musí prosit o pozornost. Nechápal jsem, proč žádná instituce jejich zážitky dosud ezaznamenala," vzpomíná. A tak se s partou kamarádů rozhodli, že budou svědectví starých lidí natáčet. Nejdříve ve volném čase, o víkendech s nadšením objížděli lidi, na které sbírali tipy. Válečné veterány, hrdiny, lidi, osobnosti perzekuované v padesátých letech. Když měli kolem pěti set nahrávek, uvědomili si, že mají vlastně poklad. Nesestříhaná, mnohdy několik hodin dlouhá vyprávění, v nich se lidé často svěřují s věcmi, které dosud nikomu neřekli. Unikátní svědectví. Cenná právě v tom, že jde o svědectví konkrétních lidí, kteří se dostali do vleku historických událostí.
Padlo rozhodnutí, že z nich bude připravován rozhlasový pořad. Vzniklo občanské sdružení Post Bellum, webové stránky Paměť národa, na ně se nabalily výstavy, vzdělávací projekty, soutěže. Nyní jde o neuvěřitelně cennou databázi, ve které je uloženo přes pět tisíc sedm set pamětníků, kteří byli ochotni vyprávět svůj životní příběh. Téměř tři tisíce z nich už jsou publikovány na internetu, mnohé odvysílal Český rozhlas.
Nejde už dávno jen o příběhy hrdinství. Zaznamenána jsou vyprávění úplně obyčejných lidí, kteří třeba jen byli svědky nějaké zajímavé lokální události nebo byli příbuznými někoho, kdo prožil zajímavé věci. Jsou to příběhy velkých lásek i náhod, které zachraňovaly životy. Lidé se mnohdy diví, že jejich vzpomínky někoho zajímají. Ale pak se rozvyprávějí a ukáže se, že jejich povídání je cennější než třeba některé historické studie.
A co je na tom všem nejlepší? Že vše je dílem mladých lidí. Mezi těmi, kdo stále další a další příběhy sbírají, je řada studentů, ale i dětí. Mnohé školy se zapojily tak, že dětské kolektivy vyhledávají pamětníky, vyptávají se jich a natáčejí jejich vzpomínky. Existuje snad hezčí ukázka propojení různých generací? Lepší příklad toho, že tvrzení, že mladé nezajímá historie a život starých lidí, je jen jeden velký mýtus?
"Samozřejmě, když posloucháme ta vyprávění, napadá nás, jak bychom se v určité situaci a době zachovali. To si však musí zodpovědět každý sám. My nejsme soudci, jen posloucháme," podotýká Mikuláš Kroupa.
Nové Příběhy 20. století vysílá Český rozhlas Radiožurnál vždy v neděli ve 20.10 hodin, repríza je v sobotu ve 21.05 hodin.
