Někteří důchodci ve svém věku skáčou o tyči, lezou na různé kopce, zdolávají cizí krajiny, chodí na univerzity třetího věku, dělají modelky, . prostě dohánějí to, co v životě třeba promeškali. Asi to není jednoduché a možná, že je to někdy stojí hodně sil. Ale rozhýbávají zbytky adrenalinu a jsou šťastní.
Já sedím v křesle, pejska na klíně a jsem šťastná také. Prostě štěstí je relativní. Opravdu jsem spokojená, že už si nemusím nic dokazovat a někam se pachtit. Nevím, proč bych ještě sbírala zážitky, na které už stejně za chvíli zapomenu. Paměť je totiž zrádná a někdy si už nepamatuji, co jsem měla včera k obědu. Jo, jídlo mě stále těší. Nejsem ještě omezená dietami a tak co bych se nenajedla, když mám co.
Včera jsem se setkala se spolužáky po X letech. Bylo to moc fajn. Spočítali jsme, kdo už odešel na onen svět a zjistili, že je jich stále více. Radovali jsme se, že tady ještě jsme, a že nás život ještě těší. Hovořit o nemocech bylo zakázané. Byli bychom tam totiž dlouho do noci. Musíme domů ještě za světla, protože v době okrádání seniorů je to stále více nebezpečné. No prostě život nás ještě baví..Skály už asi lámat nebudeme, velké plány kout také né, ale každý má pro štěstí jiný výraz.
A TAK TADY SEDÍM SE SVÝM PEJSKEM NA KLÍNĚ...
