Kouzlo časů minulých: au revoir
FOTO:Google maps

Kouzlo časů minulých: au revoir

9. 10. 2016

Ráno, raničko, ovšem ve Francii nezačínalo ani v pět, ani v šest, ba ani v sedm hodin. V osm začal jakýs takýs pohyb, v devět snídaně, pak konzultace se sekretářkou a po ujištění, že má Boris volný den jsme vyjeli stále ještě vypůjčeným autem do Normandie a cílem bylo lázeňské město Deauville v departmentu Calvados.

Z Paříže jsme vyjeli kolem desáté po dálnici směrem na Le Havre. Celou cestu jsme prožili jako ve snách: poprve na dálnici, kolem ní čerpací stanice Total, Esso, Elf, Shell, Mobil, Antar, Fina....Průjezdné mýto s poplatkem 1,5 franku, neustávající proud aut všech možných značek, v dohledu velká města Evreux, Rouen a cíl, lázeňské město Deauvile se sousedem Trouvill-sur-Mer. Jen jsme vjeli do města, řidič renaultu před námi prudce zabrzdil a Boris nestačil zabrzdit. Naštěstí to odnesly pouze nárazníky aut. Oba řidiči si podle jejich chování přátelsky popovídali, vyměnili si adresy a pokračovali jsme přes město k moři.

Drobně pršelo, teplota se pohybyvala v hodnotách, které předpokládaly teplou bundu a na pláži ani živáčka. Poprve u moře!!! Neodolal jsem a sesbíral pár škeblí na památku a spěchali jsme do restaurace na oběd. V dálce podél pobřeží jsem tušil dějiště operace Overlord z roku 1944, vylodění spojeneckých vojsk v Normandii, ale nebylo počasí ani čas.

Restaurace byla malá, tak pro padesát hostů, stolky pro čtyři, pohodlné židle a v mžiku pikolík tak asi dvanáctiletý s jídelnímy lístky. Příjemně se usmíval a s Borisem prohodili pár slov. A tak jsme se dověděli, že je to syn majitele restaurace, který o prázdninách otci vypomáhá a zároveň se učí tatínkovu řemeslu. Dnes je to považováno za zneužívání dětí a městské děti o prázdninách v lepším případě využíjí pobyt v nějakém táboře nebo u příbuzných na venkově, většina z nich však hledá všemožné rozptýlení, hraničící mnohdy i s trestnou činností. Z oběda si pamatuji bohatý výběr sýrů na vyřezávaném prkýnku, nějaké malé ráčky, kteří vypadali jako stonožka, a jak jsem pochopil, jedli se rukama tak, že se jim uštípla hlavička a zbytek putoval do trávicího traktu. Manželku obešla hrůza a já statečně držel krok s Borisem a musím říct, že se ani jedna nožička v krku nezašprajcla.

Po dvou hodinách jsme odjeli zpět do Paříže a cestou kuli pikle na poslední dva dny. Dostali jsme plánek města a v něm vyznačena místa,vhodná pro nákupy. Navštívili jsme dva nejstarší obchodní domy, Le Pritemps a Gallerie Lafayette. Tolik bot pohromadě jsem nikdy neviděl a nikdy asi neuvidím. A mezi nimi i firma Baťa, kterou jsme objevili i na některých ulicích. Návštěva nám zabrala celý den a jen jsme kroutili hlavou. Neskutečně mnoho zboží, neskutečný výběr, na ceny jsme se ani nedívali, protože jedna kapsa byla prázdná, druhá vysypaná. V jednom obchoďáku, na jméno si už nepamatuji, jsme viděli poprve kazetový magnetofon a desítky dalších, z nichž dvě, tři značky se daly koupit u nás v Tuzexu, výběr sdělovací a reprodukční techniky byl ve srovnání s našim nepředstavitelný.

Další den byly na pořadu dne trhy. U nás byly už na vymření, protože řemeslníci byli víceméně zakázáni, rolníci skřípali zuby v JZD a vlastně nebylo co nabízet a prodávat. O to víc na nás působily ty pařížské, kryté i nekryté, květinové, s oblečením, výtvarným uměním, ovocem a zeleninou, s rybami a mořskými plody a kdoví čím ještě. Nechyběl ani bleší trh. Samozřejmě jsme je všechny nenavštívili. Šokem pro nás byla plocha většího náměstí, na kterém jste u trhovců dostali koupit i ovoce a zeleninu o kterých jsme neměli ani páru, že existují. Ráno všechno čerstvé, třeba kilo za 3 franky, odpoledne už totéž poněkud povadlé za1,5 franku. Nebo květiny z celého světa. U nás pět až deset druhů, tady stovky. K neuvěření.

Protože jsme měli zítra odletět zpět domů, Boris vytočil číslo své oblíbené restaurace poblíž katedrály Nôtre Dam. Jmenovala se Aux Anysetiers du Roy a tam jsme také 19.7.1968 zasedli ke stolu. Vzápětí přiše majitel restaurace, potřásl nám rukou a popřál příjemný večer.
Boris vykázal psa Noela, jeho nerozlučného společníka, pod lavici, přiběhl číšník, rozdal jídelní lístky, vzápětí donesl misku žrádla pro Noela, který spokojeně zakňučel a my pověřili Borise, aby složení večeře vybral sám jako překvapení. A ten se činil. Číšník pozorně poslouchal objednávku, souhlasně přikyvoval a odběhl do rohu restaurace, kde přímo před očima hostů, kterých bylo snad jen kolem desítky, připravoval kuchař jídla. Před námi se objevily veliké talíře, příbory, sklenice, spousta druhů koření a následoval obřad s ochutnáváním vína. Přípitek a začala promenáda francouzskou gastronomií. Přímo na pánvičce nebo misce přinášel číšník kousky masa, hromádky přílohy a vždy je vkusně položil na veliký talíř. Tak dvě, tři sousta. Po pěti minutách další, tentokrát se zeleninou, pak s ovocem. Chudák se nachodil, když přišel po desáté, tak jsem počet ochutnávek přestal počítat. Pak vyšlehl plamen nad masem, politým francouzským koňakem, konkurovaly sýry a v závěru několik druhů malinkatých moučníků.Hostina jako za Ludvíka XVI. Po třech hodinách přinesl číšník talířek, na něm ubrousek a v něm účet. Boris účet vyndal, pečlivě překontroloval, sahl do peněženky a spokojen, přidal tuzér, za který bylo možno koupit ten námi obdivovaný minitranzistorák, který jsme viděli včera za výlohou.

opět přišel majitel restaurace a v ruce držel keramickou nádobku se jménem restaurace, na jejíž zadní straně bylo datum naší návštěvy a jeho podpis. Uvnitř nádoby byla směs koření, vonícího anýzem /odtud název restaurace/. Každému z nás jednu dal. Boris s úsměvem odmítl /byl zde zřejmě častý host/a nám se pomalu vloudily do očí slzy dojetí. Dodnes mám tuto nádobku na čestném místě v bytě hned vedle "zpívající škeble" z mé druhé návštěvy na Kubě. A představte si. Když po tolika letech zvednete pokličku, koření stále ještě voní, tak jako vzpomínky na tuto návštěvu Paříže. 

Příští den ráno jsme na letišti Orly stoupali po schodech do letadla TU 104 a mávali na rozloučenou Paříži a Borisovi. Krásnému městu na velmi dlouho, Borisovi na pár měsíců. Za hodinu jsme byli opět doma, kde nás čekaly děti, příbuzní, práce a bouřlivá politická situace, která měla vyústit v jiný, lepší a svobodnější život. A tak jsem se do ní přímo vrhl a s naivitou sobě vlastní jsem se stal nekompromisním vyznavačem změn, které se tenkrát realizovaly jedna za druhou.

P.S: Protože jsem byl zvědav, jestli ještě restaurace existuje, pobrouzdal jsem po internetu a ejhle. Restaurace existuje a interier, alespoň pokud si pamatuji, zůstal stejný. I nádobka s kořením zůstala stejná, jen nápis je poněkud pozměněný a kdoví, je-li na druhé straně podpis majitele restaurace Aux Anysetiers du Roy. A kdoví, kdo je dnes majitelem, myslím však, že jablko nepadlo daleko od stromu. Restaurace dýchá tradicí a minulostí.

A pokud se vám podaří zajet si do Paříže, navštivte za mne tuto restauraci. Já už to asi nestihnu.
Adresa: Restaurant Aux Anysetiers du Roy,
61,rue Saint-Luis en L'lle.

Kouzlo časů minulých
Hodnocení:
(5 b. / 7 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie

Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 18. týden

Tento týden budou otázky v kvízu na téma "Psi". Protože je mezi vámi, čtenáři, mnoho pejskařů, jistě si s otázkami snadno poradíte...