Slyšíš, jak temná propasti hlubina svým vábivým hlasem láká: Skoč!?
I v tvých očích je mámení příčina. Tak jsem se sebe zeptal: Proč?
Co jsou tvé oči? Čím mi jsou? Čím jsou tobě? A čím jsou nám?
Dívám se do nich skoro denně. Dnes poprvé se sebe ptám.
Když každou chvíli jsou tak jiné, jestli je vůbec trochu znám.
Kromě té mámivé hlubiny, co k smrtelnému skoku radí
Jsou tu i sladké maliny a ruka, která něžně hladí.
Jsou v nich veselé plamínky, tak jako v očích uličníka,
Oddané oči milenky, jak důvěřivé oči psíka.
Příjemno v nich, jak pod peřinou. Jak koláč právě upečený,
a když se občas třesu zimou, najdu v nich teplou náruč ženy.
V těch očích bezedných, ukryt je celý svět,
a proto těžko bych, napsal to do pár vět.
Ale jsou to i těžká pouta, na noze koule, trochu klec.
A touha letět doutná, doutná. Až rozhoří se nakonec.
Být volný, jak pták bez zajetí. Nahoře nebe, prostor, dole zem.
A člověk letí, letí, vzhůru letí. Za světlem, teplem, za sluncem.
Ale ten rozlet mi jedno maří,
že i to slunce z tvých očí září.
„Co jsou tvé oči?“. otázka.
„Můj bludný kruh“. je odpověď
Takové jsou ženy a takové jejich oči jsou.
„Je to dar, či prokletí?“ končím další otázkou.
