Oči má sněhem zaváté, v duši má chladný stín.., zpívá ve své krásné písni Karel Gott. Já, když padá sníh, stín na duši nemám, ani chladný, ani tepelně jiný. Já mám na duši radost. Sníh je totiž krásný, zářivě bílý, a když na něj zasvítí slunce, tak se nádherně třpytí.
Sníh má také tu krásnou vlastnost, že dokáže skrýt všechno ošklivé. Včerejší odpadky na kraji chodníku zakryl a vytvořil krásné, bílé kopečky. Zakryl i špatně posečenou trávu na louce a blátivou pěšinu už také vidět není. Je to takové bílé a sjednocené. Pod sníh se dostane všechno, co nějak narušuje naše estetické cítění. Starý ošuntělý dům s poškozenou střechou dostal bílou čepici a vypadá legračně.
Prostě v době padání sněhu svět vůbec není šedivý a smutný. Starý vykotlaný strom na břehu Lipenského jezera dostal nový kabátek a ten kabátek mu sluší. Jasné je, že barvy jara, léta, podzimu jsou také krásné, ale nic nezakryjí, ba právě naopak. Všechno, co člověk narušil nějakým špatným zásahem, je vidět.
Sníh je ale milosrdný a všechno toto zakryje svojí bílou peřinkou. Mám sníh ráda, i když musím dávat pozor na zrádné sklouznutí. Moje nohy už mě nedonesou za kostel na kopec a vůbec už nemůžu sáňkovat. Zimní sporty už musím opravdu přenechat mladším. Nevadí mi to. Až bude zase sníh hodně padat, tak si stoupnu před dům a nechám se sněhem zapadat. Zkusím, jestli alespoň trochu zakryje mé stařecké nedostatky a jestli pod jeho bělostným nánosem také trochu neomládnu.
PS. Bylo by pěkné, kdyby sníh mohl opravdu zakrýt to všechno ošklivé, co se okolo nás děje. Protože ale u nás už moc nesněží, je to svinstvo vidět všechno. Je mi smutno.
