Hele, vanilkové rohlíčky. Co jsem se s nimi v mládí natrápila! Všichni nosili do práce úžasné kousky, co se na jazyku jen rozplývaly, jen ty moje - darmo mluvit. Byly děsné. Až mi přinesla dva recepty Květa. Hodila mi je na stůl a pronesla: "Rohlíčky pro úplně dementní hospodyňky. Zkus je upéct a uvidíš, že se ti podaří." Jiné už nepeču a jsou nej.
Ořechové kuličky! No, ty jsou jedna báseň. Napsala mi je paní Bartoňková ze Starého Lískovce. Na zahradě pěstovala opuncie a nechávala je tam i přes zimu. Byly nádherné a nikdy jí nezmrzly. Jo, teplá Morava. A mocca oválky - ty mám od Mirky Strouhalky. Smíšek holka. Byla elektrikářka, v práci lezla po elektrických sloupech, doma se starala o maminku, sama vychovávala dcerku a pořád byla v dobré náladě. Na chatě vydržela hrát karty až do božího rána a pořád vyhrávala.
Vánočka od tety Emy. V neděli nám nosívala různé zákusky, vždycky tvrdé, zdrcnuté, nepoživatelné. Na její pečivo se fakt hodila slova z písničky Vánoce přicházejí: „Naše teta peče léta na Vánoce vánočku, nereptáme, aspoň máme něco pro kočku“. Jedině vánočku uměla vynikající. V sedmdesáti letech se podruhé vdala a po roce se zase rozvedla. Vysvětlila nám, že manžel je sice moc fajn, ale třebaže už má také přes sedmdesát, stále na ní vyžaduje plnění manželských povinností, s čímž před svatbou nepočítala. Padali jsme smíchem.
A takhle to šlo recept za receptem. Čas ubíhal a já vzpomínala. Co budu péct, doteď nevím, seznam potravin nemám, ale všem žijícím dárkyním receptů určitě napíšu krátké poděkování za dobroučké cukroví a těm, co už tady nejsou, aspoň zapálím svíčku.
