Tentokrát začneme dobrou zprávou. Až dojemnou. Pardubický domov pro seniory dal na své facebookové stránky snímky svých obyvatel, kteří jsou osamělí, nemají jít ke komu na Vánoce a nedostávají žádné dárky. Stačily tři dny a lidé naposílali tolik dárků, že by se dostalo na všech sto padesát klientů domova.
Vánoce obvykle vyvolávají vlny nostalgie a štědrosti. Donedávna se však pozornost nezaměřovala na staré lidi trpící samotou. Osamělé děti nebo pejsci či kočičky často vzbuzovali větší pozornost než senioři. Ovšem Pardubice si právě prošly neuvěřitelnou vlnou zájmu o dříve narozené, která naznačuje, že vztah společnosti k starým lidem se opravdu hodně mění.
Lidé ze sdružení Život 90, kteří provozují telefonickou krizovou linku, říkají, že právě o Vánocích volá nejvíce lidí vyššího věku a svěřují se s tím, že je samota velmi tíží. „Mezi nejčastější problémy, se kterými se na nás obracejí, patří třeba to, že jejich dospělé děti mají vlastní rodiny, se kterými tráví Vánoce. Své rodiče však ke společnému štědrovečernímu stolu nepozvou,“ říká Jan Lorman, ředitel sdružení.
Může se to zdát být banalita, kterou se není třeba trápit. Jenže, jak všichni víme, často právě zdánlivá banalita vyvolá smutek, depresi, zoufalství. Představme si, že jsme několik let každé Vánoce sami v domově pro seniory, několik let nedostaneme žádnou pozornost, dáreček. Tisíckrát si můžeme říkat, že o to nestojíme, přesto ve skrytu duše sílí přesvědčení: Nikomu na mně nezáleží, nač tady vlastně ještě jsem? Právě na to se lidé z Domova pro seniory v pardubické části Dubina snažili upozornit netradiční akcí, tedy zveřejněním fotek osmi osamělých lidí na Facebooku. U každého z nich uvedli i to, co by si dotyčný přál k Vánocům. Spojuje je, že nemají nikoho, kdo by je na Vánoce pozdravil, něco jim přinesl, přišel za nimi nebo je pozval k sobě. Byla to taková nenápadná výzva, že by třeba těmto lidem někdo mohl udělat radost.
„Ten zájem veřejnosti nás doslova ohromil,“ říká vedoucí domova Monika Kopecká. „To, co po výzvě následovalo, byl opravdu šok. Přicházejí spousty dárků, zejména dárkové potravinové balíčky, kosmetika. Jsme nadšení a dojati z toho, kolik lidí má dobré srdce,“ dodává. Lidé psali žádosti, aby vedení domova zveřejnilo přání dalších lidí, aby věděli, co konkrétně by měli přinést či poslat. Osamělí senioři přitom vyjádřili přání velmi skromná jako například balíček nějaké kvalitní kávy a podobně. Ono totiž samozřejmě nejde o tu kávu, ale o to překvapení, radost, že někdo něco poslal, přinesl, že na nás prostě někdo myslí, byť člověk cizí, neznámý.
„Problém je v tom, že mnozí lidé, kteří se pak svěřují na naši krizové lince s tím, že nezvládají ve vánočním období svou samotu, zůstávají zavření za zdmi svých domovů, že sami nevyhledávají možnost to změnit,“ říká Jan Lorman. „Někdy pomůže jen zavolat nějakému starému kamarádovi a popřát mu hezké Vánoce, popřát sousedům či prodavačce v obchodě, do kterého chodíme. Zkrátka, začít hovor, zkusit se dát do řeči s někým na procházce. Ne se utápět sám doma ve vzpomínkách, ve smutných myšlenkách,“ připomíná.
Některé domovy pro seniory začaly v poslední době s ještě jednou zajímavou možností, jak proti pocitům osamělosti bojovat. Jde totiž o to, že je v nich mnoho lidí, jejichž zdravotní stav už prostě nedovoluje, aby o Vánocích vyrazili k příbuzným. A tak jsou případy, kdy se rodinná setkání na Štědrý večer pořádají přímo v domovech pro seniory. Rodina se sejde tam, přinese dobroty, nazdobí si malý stromeček, posedí, předají si dárečky.
Pro mnohé jsou blížící se Vánoce opravdu traumatem právě kvůli pocitu samoty nebo vědomí, že je sice stráví s rodinou, ale přesto cítí, že v ní nejsou až tak úplně vítaní. Pokud nás někdy takový pocit přepadne, vzpomeňme si na ty pány a dámy z Pardubic, kteří jsou tak osamělí, že jim udělá radost, když jim balíček kafe nebo voňavý šampon pošle někdo úplně cizí. A hlavně si vzpomeňme na to, jak je fajn, že spoustu lidí právě osudy takových osamělých seniorů zajímají. Protože teď jsme třeba zatím ještě v situaci, kdy tu pěkně zabalenou kávu s mašlí můžeme někomu přinést, ale jednou třeba budeme rádi, až ji někdo přinese nám.
