Je nedělní dopoledne a městský autobus, jedoucí od metra do sídliště, je hodně obsazen. Přisedám si na "čtyřku" vedle slečny se čtečkou, naproti níž sedí starší pán. Vzápětí ještě přistupuje také starší paní, držící pod paží malinkého pejska. Ta usedá na poslední volné místo proti mně.
Všichni jsme pohrouženi sami do sebe, dokud pejsek nezačne se zájmem očichávat pána. Paní se okamžitě omlouvá, ale pán ji s úsměvem ujišťuje, že mu to nevadí. A tak se u své rozpracované novinové křížovky pozvolna stávám svědkem hovoru mezi oběma lidmi neurčitě vyššího věku. Napřed se baví o boloňáčkovi, pak se zmiňují o jakýchsi soukromých zážitcích, které už zase nevnímám, když tu paní říká. A můžu se Vás zeptat, jakého věku jste se tedy dožil? - Je mi 87, říká pán. - No, vidíte, a mně je 90, odvětí paní.
Na ta slova s vedle sedící dívkou obě překvapeně zvedneme hlavu (tedy i ona trochu poslouchala). A obě se začínáme usmívat. Mě od té dámy dělí jen jedna generace, ale slečnu tak tři a půl. Ale i ona se usmívá, nevěřícně a tak trochu s obdivem. Před ní sedí dva hezky a upraveně vyhlížející a hlavně nesmírně vitální a srdeční lidé, které čas nezatlačil nikam do kouta. - Můj otec se dožil stovky, slyším ještě říkat pána, načež mu paní, která už vystupuje, přeje, ať se jí také dožije. Vlastně si popřejí oba vše dobré a ta bělovlasá dáma vystupuje, bez hole, bez pomoci, celkem vzpřímeně.
Krátká chvilka sblížení, žádné zdravotní nářky, žádné rozhořčené kritiky současnosti. Jen úplně obyčejná, a přesto překvapivě vzácná radost z každodenního života, který si oba i ve svém pokročilém věku dokáží podle sebe užívat. Venku je ukrutná zima, ale mnou se pojednou rozlévá sváteční radostný pocit a víra, že stáří nemusí být vždy trpké a politováníhodné.
