Dobelhám se do koupelny a zvednu od čištění zubů zrak. No, ten pohled… Dávno už se neptám zrcadla, kdo je na světě nejkrásnější. Dopředu mu radši oznámím: „A ty taky kušuj.“
Leč v práci mne hned dorůžova naladí jeden z mých kolegů.
„Já bych tě tak rád fotil.“
„No nejsi blázen? Najdi si na focení mladší a hezčí objekt.“
„Ale když já bych chtěl fotit tebe.“
„Jsem nefotogenická a vůbec…“
„Já ti prozradím jedno tajemství, kdy je žena nejkrásnější.“
Vzbudil mou zvědavost. Že by přece jenom uměl ještě překvapit?
„Když říká ano.“
A pak je poledne a já jdu na oběd se svým kamarádem, šarmantním sedmdesátiletým pánem, malířem. Příjemně naladěni dobrým papáním kráčíme přes náměstí a já vyslechnu krásné namlouvání pro starší a pokročilé. Že by přece jenom věk byl pouze číslo?
On: „Dnes ti to sluší.“
Já: „Dík.“
On: „Hned bych tě svedl.“
Já: Tiché pousmání
On: „Ale nemám čím.“
Já: Hlasité chechtání
On: „Doprdele, já jsem nezaplatil parkování.“
Jako dovětek tohoto milostného rozhovoru mi přišla SMS: „Mám botičku.“
A pak je odpoledne a já odjíždím se svým manželem na chalupu. Prší a je to déšť úlevný. V jednom úseku občas u silnice postává sexuální pracovnice tmavé pleti. Je tam i dnes, celá omoklá, oválená. Tak se manžela ptám:
„No řekni, jestli bys na ni měl chuť.“
A manžel odpoví: „No, v dešti ne.“
