Jasně že to není cesta kolem světa. Ale přesto – museli jsme se rozhodnout, museli jsme se připravit, a pak cestu musíme absolvovat a ve zdraví se vrátit domů. Takže zas tak jednoduché jako uvařit si kafe to není. A tak jedeme.
Naše výhody:
1. Chceme – opravdu jsme si předsevzali, že to celé ujedeme až do cíle (kromě dvou pánů, kteří se takticky zúčastní jen části).
2. Umíme – umíme jezdit na kole, známe dopravní předpisy (aspoň některé), umíme se orientovat (aspoň někteří).
3. Můžeme – máme dobrá kola od pana Ditricha z ekolo.cz, jsme dost zdraví a pár korun na ubytování a restauraci taky máme. A co je ještě důležité: vypadá to, že jsme dobrý tým, takže každý má kolem sebe lidi, kteří mu pomůžou.
Když si to shrneme: Chceme, Umíme, Můžeme a máme Lidi – jsme prostě v CHUMLu.
A tak jedeme.
Nyní stručný popis naší cesty:
Poděbrady – dali jsme se dohromady.
Libice – jelo nám to nejvíce.
Velký Osek – Tonda se tu zasek.
Kolín – to už na zadek lanolín. (84 km z Prahy!)
Kutná Hora – cyklistova noční můra. (= cyklisticky složitější)
Čáslav – pěkný kostel pozdrav. '
Žleby – Verše došly? Že by?
Ronov nad Doubravou – kilometry neuplavou.
Žlebská Lhotka – to zní, co? Bojím se jen šotka, který věty protkáchybami a kiksy. Leč ten Olda… zvyxi!
Jsme na úpatí Železných hor. Ve finále jsme krutě zabloudili a vyšlapali něco jako místní Sněžku. Po cestě si vzájemně předvádíme své umění. Zdenka dobře ví, že dopravní předpisy se nevztahují na důchodce. Ilča K. předvedla své populární salto vzad přímo na železničním přejezdu. Mirek nám ukázal, jak zmizet po anglicku v městských uličkách. Jen Tonda šel nekompromisně do cíle a brutálně pronikal královskými městy Kutnou Horou a Čáslaví. Čest jeho památce - odjel domů.
Co přinese zítřek?