Když vítr fičí tvými alejemi,
mně prsa svírá horký, drobný dech,
uvnitř těžko, trpko je mi,
jsem jak v cele o třech zdech.
Ten, kdo včera plný smíchu
na srdce chtěl snadno hrát,
pláče. – Hrdost mít, či jenom pýchu?
Milovat, či mít jen rád?
Bláhový je mozek křečka,
který hodlá poklad skrýt.
Snad má láska ale přečká!,
nechci hrob jí v trávě rýt.
Proč mi nechceš urážky v tvář vmést?
Jsi jak křehká, nedostupná protěž.
Dej mi lásku, nemohu víc snést.
Neodcházej! Slzami mě potěš!