Američan Robert Oppenheimer byl za druhé světové války vědeckým ředitelem projektu Manhattan – vývoje americké atomové bomby.
Od dětství byl pokládán za velmi nadaného. Když mu bylo devět, vyzval svého bratrance: „Polož mi otázku v latině a já ti odpovím v řečtině.“ Přeskočil pár ročníků školy a začal chodil na Harvardovu univerzitu, fyziku studoval v anglické Cambridgi. Nejraději měl teoretickou fyziku (nikoliv experimentální). Na studiích v Anglii trpěl pravděpodobně depresemi a někdy snad i nekontrolovatelným vztekem, neboť, když se sešel se svým přítelem Fergussonem, který mu řekl, že se ožení, skočil po něm a pokusil se jej uškrtit. V tomto období se jeho duševní stav zhoršoval, až se pokusil otrávit svého profesora P. Blacketta (ten později získal Nobelovu cenu). V knize Americký Prometheus se uvádí, že RO za tento čin dostal podmínku (!!) a bude muset navštěvovat psychiatra. Podmínku za pokus vraždy?! (Za mnohem menší prohřešky se ihned vylučovalo ze školy, natož za jeden z nejhorších kriminálních činů…) Tento případ vysvětlují znalci tak, že RO dokázal ostatní lidi umluvit, uhranout, přesvědčit jako málokdo.
Vývoj a konstrukci atomové bomby dostal od prezidenta USA na starost generál Leslie Groves, který především začal hledat odborníka, který by mohl vést celý výzkum. Nezapomínejme, že tehdy atomovou bombu nikdo neznal, vše se opíralo pouze o teoretické propočty a úvahy. Avšak vědělo se, že také fyzikové v nacistickém Německu usilovně pracují na výrobě bomby. Komu se podaří sestrojit ji jako první? Kdo první svrhne tuto šílenou věc na nepřítele? Ten by mohl vyhrát celou válku. Ano, čas byl rozhodujícím faktorem přežití. Američané to věděli a nasadili všechny síly.
Nebudu však psát dějiny výroby atomové bomby, ta je dobře známá. Chci upozornit na osobnost RO, která – jak už to ve skutečnosti bývá – není výhradně černá ani bílá, není jen kladná nebo jen záporná.
Oppenheimerovi bylo v té době pouze 38 let a očekávalo se, že funkcí ředitele výzkumu bude pověřen mnohem starší a zasloužilejší fyzik. RO také nebyl experimentálním fyzikem, nýbrž teoretikem, což mluvilo proti jeho nominaci. A dále, neměl žádné organizační a řídící zkušenosti, což bylo pro tak velký projekt s desítkami silných, vyhraněných osobností velmi potřebné. Nevěděl nic o přístrojovém vybavení, na němž závisel celý úspěch. Kromě toho byl levicového smýšlení, což tehdy zájemce deklasovalo. A tak dále. Prostě – člověk, který se do této funkce naprosto nehodil.
Výsledek známe: RO přesvědčil Grovese, aby se na věc podíval jeho očima. Stejně jako v případě pokusu o vraždu, došlo k naprosto neočekávanému obratu a RO byl do funkce jmenován! Groves byl sám absolventem proslulého MIT - Massachusettského technologického institutu – z něhož vyšly desítky nositelů Nobelových cen a vynálezců. Měl tedy docela dobrou představu, co vše se bude muset vykonat. Čili nebyl to nějaký „úřednický panák“. Jedna z věcí, která na něj při rozhovoru s RO nejvíc zapůsobila, bylo Oppenheimerovo přesvědčení, že bude třeba projekt řešit interdisciplinárně (nejen fyzika, ale též chemie, metalurgie a další obory). A jeho druhý poznatek: ocenil Oppenheimerovu samolibost, nafoukanost, drzost, protože právě to tu bylo zapotřebí. (Kolikrát se divíme, kdo se u nás prodral na politické výsluní. Třeba to s ním je podobné.)
Velikou výhodu měl RO v tom, že pocházel z kulturně bohaté rodiny – matka byla uměleckou malířkou a otec podnikatelem – dovozcem oděvů (jako Žid emigroval z Německa do USA roku 1888). Byli dostatečně bohatí, aby měli vlastního řidiče a aby Robert mohl chodit na elitní Etickou a kulturní školu v New Yorku, která svým studentům od počátku vštěpovala, že jsou předurčeni k reformám celosvětového dosahu, že jsou absolutně úspěšnými vůdci. S tak vytvořeným sebevědomím, které doprovází šarm a komunikační dovednosti, se opravdu často daří uspět v těch nejnemožnějších situacích. (Představte si stejně nadaného mladého člověka, který žije v majetkově i kulturně chudé rodině, kde se všichni starají o obživu a nemají dostatek intelektuálních podnětů… Takoví lidé většinou neuspějí ani dnes u nás.) Heslem školy bylo: „Nejdřív čin, potom přesvědčení.“ Docela dobrý, co?
Ještě pro ilustraci: Mladý Robert byl sběratelem nerostů a dopisoval si o tom s místními geology. Ti byli Robertovými vědomostmi tak ohromeni, že jej požádali, aby jim přednesl přednášku. Co myslíte, že udělali jeho rodiče? Povzbudili jej, aby přednášku uskutečnil. A v čem to bylo zvláštní? Že Robertovi bylo v té době dvanáct let! Rodiče jej prostě postavili na pódium, což vzbudilo smích přítomných, než lidově řečeno „sklapli“ a poté mu bouřlivým potleskem děkovali. (S nadměrným, až chorobným sebevědomím dnes nemůžete dělat ani prezidenta, že? Myslím D. Trumpa.)
Takže RO se stal vědeckým šéfem projektu Manhattan. Stal se ředitelem Národní laboratoře v Los Alamos (velmi utajovaný areál v poušti Nového Mexika). Právě tam se uskutečnila rozhodující část přípravy a výroby bomby. Měli bychom připomenout, že Američané zahájili vývoj atomové bomby ještě před svým vstupem do války, mimojiné na naléhání A. Einsteina, který se obával vývoje bomby v Německu.
Jak všichni víme, Američanům se to povedlo a bombu připravili, ovšem v době, kdy už byla válka rozhodnutá. RO po jednom „úspěšném výbuchu“ řekl: „Stal jsem se Smrtí, ničitelem světů“ (zde citoval boha Višnu z hinduistické Bhagavadgíty a musím dodat, že tuto knihu četl výhradně v originále, to jest v sanskrtu).
Po druhé světové válce se RO stal předsedou významné Komise pro atomovou energii. A právě z této pozice začal prosazovat mezinárodní kontrolu jaderné energie, která by mohla zabránit rozšiřování jaderného zbrojení. Vyslovil se také proti sestrojení vodíkové bomby, která by byla ještě ničivější. Za to byl v 50. letech politicky postižen, byl vyšetřován pro velezradu a teprve J. F. Kennedy ocenil jeho zásluhy. Bez něho by totiž Američané bombu vyvinout a vyrobit asi nedokázali.
Ne, RO nebyl žádný oportunista, prostě jen – jako množství jiných slavných vědců – teprve po použití výsledků vlastní práce pochopil, co strašného se děje. Nezapomeňte, že USA byly tehdy ve válce. Musely bombu vyvíjet, protože co kdyby je nacisté předběhli? A ke konci války? Oficiálním důvodem bylo, že potřebovali co nejdříve srazit na kolena fanatické Japonsko, aby ušetřili co nejvíc životů amerických vojáků. Já k tomu dodám, že velkou úlohu – jak tomu bývá – asi sehrálo i to, že už bombu měli, resp. už se k ní blížili. A my víme, jak těžké je odolat pokušení, když člověk má nějaký nástroj, který může pořádně vyzkoušet. Ať už to je chlápek s novým autem, držitel osobní zbraně nebo generál s novou zbraní hromadného ničení.
RO byl spolu s dalšími vědci a techniky striktně proti použití druhé bomby (v Nagasaki). Po jejím výbuchu odjel do Washingtonu, aby vyjádřil své zhnusení nad tímto rozhodnutím a své přáni, že jaderné zbraně mají být zakázány. Ano, v srpnu 1945. Ale bylo pozdě… Ještě později se spojil s Albertem Einsteinem a dalšími vědci, aby bojovali proti šíření jaderných zbraní. Varoval před zneužíváním vědeckých objevů politiky. Přes persekuci byl populární. Na jeho přednášku jednou přišlo 1200 lidí (!).
Zemřel na rakovinu jícnu a ano, byl kuřák. Po kremaci rozptýlila jeho žena popel po mořské hladině u pobřeží Nového Mexika. To se již psal rok 1967 a závody ve zbrojení byly v plném proudu.
Ještě jedno poučení přinesl životní příběh Roberta Oppenheimera, alespoň já to tak vidím. Že totiž každý do jisté míry odpovídá za všechno, co udělá a jaké nepředvídané následky to může mít. Nejvíce je to vidět právě na vědeckých objevech a na vynálezech, od Nobelova dynamitu po Oppenheimerovu bombu. A sami vědci říkají, že jsou blázni, když si myslí, že jejich objev nezmění praxi, že to je nějaká intelektuální záležitost. Jaká je odpovědnost vědce v nukleárním světě? – ptal se i RO.
Nepsal jsem tento článek, abych někoho oslavoval. Chtěl jsem ukázat, jak podivuhodné jsou někdy osudy, z nichž dnes už známe jen vzdálený výsledek – tu strašnou zkušenost Hirošimy a Nagasaki.
♠ ♠ ♠
Odkud jsem čerpal? Text: Hodně informací poskytla anglicky psaná Wikipedie (ta anglická verze je důležitá, v české nenajdete skoro nic). Zčásti jsem využil knihu Malcolma Gladwella Mimo řadu, která vyšla i česky (2015). Něco je z American Prometheus od K. Birdové a M. J. Sherwina (2005). Robert Jungk napsal o výrobě prvních atomových bomb působivou knížku Jasnější než tisíc sluncí (vydala Mladá Fronta v r. 1965), kterou jsem teď bohužel neměl, snad je v knihovnách…
Fotky (jsou zdarma z Wikimedia Commons, kromě jedné): Titulní je momentka z Los Alamos (tam se všechno upeklo) - snímek J. W. Boehmové (2016). Na ostatních jsou Robert Oppenheimer (1904-1967), Nagasaki – snímek Ch. Levyho z „létající pevnosti“ - letounu B29 – 9. srpna 1945 (svržení druhé atomové bomby, dvě stě tisíc mrtvých), Trinity test v poušti (zde je R. O. s gen. Grovesem, velitelem projektu) a trojice Oppenheimer, Fermi a Lawrence – tři otcové atomové pumy.
