Sedím a přemýšlím, čím byl pro mne tento rok výjimečný? Zažila jsem něco úžasného, o čem má cenu psát? Už to mám, napsala jsem v létě knížku pro děti!
Jsem spisovatelka okresního formátu. Když mi sudička vkládala do kolébky spisovatelský talent, asi jí ukáplo trochu víc, a moc díky za to. Že umím trochu poskládat písmena a slova, aby se to dalo číst, se mi hodilo už ve škole při psaní slohů. Naplno jsem se spisovatelství začala věnovat až v padesáti. A zjistila jsem, že dovedu psát i pohádky a příběhy pro děti. To se docela šikne, protože mám vnoučátka a můžu si na nich své spisovatelství vyzkoušet. Když přijel letos na prázdniny šestiletý vnuk Matěj, vyrukovala jsem na něj také s jedním pohádkovým příběhem o mýdlové víle. Ta povídka byla nenásilně výchovná o mytí rukou mýdlem. Matýsek večerní čtení miluje a žádal další příběhy. Zapojila jsem ho a dával mi slova, na jaká mám napsat pokračování. To jsem si ale dala, protože si dovedete představit, jaká slova mi mohl kluk dávat - hasič, zloděj...a teď se pokuste, paní spisovatelko, skloubit to s křehkou mýdlovou vílou.
Když jsem potřebovala někoho pojmenovat, opět pomáhal Matěj. Proto se třeba morče jmenuje Márt, gumový pes Endík, květinový nápadník je tulipán, pes z útulku Rex... Mne samotnou psaní velice bavilo a Matýsek mi to usnadňoval, vždyť jsem psala trochu o něm. Protože se mu moc stýskalo po mamince, změnila jsem jméno hlavní hrdinky na maminčino jméno. Ještě na něj prásknu, že byl i přísným cenzorem. V povídání o psí škole pejsek Endík nic neuměl a dostával pětky. Matýsek byl po přečtení moc smutný a škemral, že nechce, aby Endík dostal pětky, tak jsem musela příběh přepracovat.
Že se příběhy o Haničce a víle Mýdlence Matýskovi líbily, jsem poznala podle toho, že po novém příběhu si vybíral ještě zopakování několika dílů předcházejících, takže večerní čtení se nám kolikrát protáhlo až na hodinu.
Vám jsem nabídla dvě ochutnávky.
Matěj odjel do Prahy a začal chodit do první třídy. Na to, jestli se konečně aspoň u tohoto vnoučete objeví spisovatelské sklony, si budu muset několik let počkat. Zatím smutně s politováním konstatuji, že ještě se u nikoho z mých vnoučat talent k psaní neobjevil, naopak mnozí s rodným jazykem přímo neúspěšně zápasí.
Knížka O Mýdlence je dopsaná, používám ji teď při čtení babičkám v domově pro seniory, a líbí se i jim. Ale vydávat ji nebudu. Ostatní malí spisovatelé potvrdí, že pokud nejsi Viewegh nebo Nesvadbová, tak ti nakladatel může knihu vydat jen na vlastní náklady. A jde o sumy v desetitisících. Přesto jsem na své „letošní dítě“ hrdá a právem ho mohu považovat za svůj prázdninový zážitek roku 2017.
