Ve svém příspěvku nazvaném Příběh z mládí jsem popsal své zážitky z (skoro nelegální) prázdninové brigády v Anglii v roce 1969. V komentářích k tomuto článku byl i jeden od paní Ivany Kosťunové, která vyjádřila zájem dozvědět se o mých dalších osudech. Přemýšlel jsem o tom dlouho, ale nakonec jsem si řekl – proč ne? Alespoň si trochu srovnám vzpomínky a třeba to bude zajímat i další čtenáře i60 a jejich reakce mohou být pro mě zajímavé…Takže:
Jak jsem naznačil už v Příběhu, žil jsem tehdy v Hradci, tedy v Hradci Králové, kde jsem se narodil a vyrostl. Dva dny po promoci na Vysoké škole ekonomické v Praze jsem se oženil se svou kolegyní ze studijní skupiny, a to nejen proto, že jsme čekali v prosinci téhož roku miminko. Ostatně o tom, že to nebyl jediný důvod sňatku, svědčí i to, že letos v červenci oslavíme 45. výročí svatby, a doufám, že se dočkáme i výročí dalších (třeba i zlatého).
Bydleli jsme po svatbě u mých rodičů v podkrovní místnosti, ve stísněných podmínkách, a snili o vlastním bytě. Ten nám slíbil můj zaměstnavatel, ředitel závodu 07 podniku Stavby silnic a železnic jakýsi Henčl. A tento soudruh mi řekl, když jsem se s ním 30. září 1973 loučil před odchodem na vojnu: „Soudruhu inženýre, buď se vrátíte jako kandidát strany (myšleno pochopitelně KSČ), nebo se nevracejte vůbec!“ Nevrátil jsem se jako kandidát, a tak jsme byt nedostali…
Jen tak na okraj: rok vojny jsem strávil také v Praze, a to u 1. provozního praporu Ministerstva národní obrany v Dejvicích. Proč právě tam, to jsem se také dozvěděl až po letech. Chodil jsem totiž na střední škole v Hradci s jednou dívkou, jejíž matka pracovala na Okresní vojenské správě. A tahle dívka, se kterou jsem se rozešel ještě před nástupem na vysokou školu, mě nepřestala milovat (jak se později sama vyjádřila) a přes svou matku mi zařídila vojnu v Praze, a ne někde na Slovensku… Mimochodem, mým přímým nadřízeným, tedy velitelem jmenovaného útvaru, byl jistý major inženýr Miroslav Kalousek, komunista jako prase, jehož synek tehdy studoval na vojenském gymnáziu v Olomouci…Soudruh major získal inženýrský titul údajně dvoutýdenním studiem v Moskvě. Podoba taťky a syna se nedá zapřít…Co dodat?
Ale jak se zpívá v jedné písničce, život je jen náhoda… A tak se stalo, že jsme s manželkou jako dva mladí inženýři ekonomie dostali nabídku ze severu Čech na pracovní místa s bytem, a to bez podmínky jakékoli stranické příslušnosti! Nabídku jsme přijali a žijeme tu dodnes. Na rozdíl od mnoha našich přátel a známých jsme se nikdy nestali členy KSČ, a tak jsme se po převratu v r. 1989 nemuseli ze dne na den tvářit jako antikomunisti!
Žili jsme velmi skromně, ale nebyli jsme žádní chudáci. Díky novomanželské půjčce jsme si zařídili byt, vychovali dvě děti.
Po převratu jsem krátce podnikal, ale nevybral jsem si správné společníky, a tak to nedopadlo dobře. Naštěstí jsem pak vyhrál konkurs na vysokou pozici v nadnárodní firmě (i díky své angličtině z Mineheadu), kde jsem pracoval prakticky až do důchodu a vydělal si slušné peníze, takže jsme si mohli postavit dům v nádherném labském údolí, v němž žijeme dodnes. Děti už pochopitelně mají svoje rodiny, a tak my máme už mnoho let pejsky, kteří jsou našimi společníky při denních procházkách, na výletech i v dalších činnostech.
Paní Kosťunová, stačí to? Doufám, že ano. Přeju vám hodně zdraví.
