V roce 2003 jsem přišla za prací do Bohumína. Naproti první bráně železáren stojí (dnes už dlouho prázdný a nefunkční) obrovský kulturní dům a v jeho přízemí byla taková malinká prodejnička. Občas jsem si tam ráno koupila čerstvý rohlíček či něco jiného dobrého na zub od vždy usměvavé paní prodavačky. Poprvé jsem se s ní dala více do řeči v roce 2006. Měla jsem nemocenskou, šla jsem z rehabilitace a marně jsem v trafikách sháněla místní čtrnáctidenník OKO. Moc mi o něj šlo, protože v něm byla fotka, jak je mi předávána první cena. Vyhrála jsem totiž soutěž vyhlášenou městem na název nového hotelu, který vznikl přestavbou vodárenské věže. V prodejničce OKO měli, já ho koupila a nadšená hned listovala a hledala se. Žádní zákazníci, tak jsme si povídaly nejen o mé výhře. Jak jsem se dozvěděla, prodavačkou, zásobovačkou, vedoucí i uklízečkou byla jen jedna osoba - ona. Sama si na to určitě nepamatuje, protože k ní chodily stovky kupujících.
Když jsem se po roce vrátila z nemocenské, čekala na mne výpověď a s ní nepříjemná registrace na úřadě práce. Po několika měsících bez práce mě úřad poslal na počítačový kurs. Shodou okolností probíhal právě v kulturáku. Měsíční maraton získávání počítačových vědomostí měl šest vyučovacích hodin denně s dvěmi přestávkami a ty jsme využívali ke koupi nějaké svačinky právě dole u prodavačky - smíška. Jednou jsem doma zapomněla peněženku a ona mi dala svačinku na dluh. Ani tehdy si mě tato paní nemohla zapamatovat.
Pak nám jednou do Maryšky přišel zpívat a hrát na kytaru bývalý horník a s ním přišla i jeho paní. Taková drobná, usměvavá...a já pátrala v mé paměti/nepaměti, kde jen jsem tuhle neustále usmívající se paní už viděla. Marně, nevzpomněla jsem si. Po programu jsme ještě zůstaly sedět a povídaly si...a když řekla, kde měla malou prodejničku, už jsem byla doma. Usměvavé paní se u nás v Maryšce zalíbilo a od té chvíle jsme přítelkyně. Někdy se divím, jak tato křehká žena zvládá být vzornou manželkou, milující babičkou a stíhá udržovat dům, zahradu, vařit, péct a ještě každý čtvrtek našlapat s turisty několik desítek kilometrů. Tenhle smíšek je vždy ochotný pomoci, ať už starostí o registrační průkazky seniorklubu, v péči o knihobudku nebo jako čtecí babička. Zapojuje se téměř do všech akcí našeho "babince" a zařadila se také zde mezi íčkaře, které si na několika setkáních svým věčným smíchem získala.
Patří mezi mé posluchače, chodí na všechno mé autorské čtení. Bydlíváme spolu v pokoji na táborech, jezdíme spolu na zájezdy se seniorklubem, chodíme společně na minigolf nebo plavat. Tak jsme spolu byly v aquaparku i v pondělí 22.1.2018. Poté si zašla ke kadeřnickým učenkám na pěknou hlavičku, aby se líbila svému muži, s kterým za pár let oslaví zlatou svatbu, a jak vždycky dodává, znají se od školky, kdy jim bylo pět. Učesanou hlavu už ale manželovi neukázala. Nepozorný taxikář jí nedal přednost, když se na řádně osvětleném kole vracela domů. Od té nešťastné chvíle tady bulím do klávesnice, držím palce tak, až je mám zaryté do dlaně, a i když se modlit neumím, modlím se, aby se brzo uzdravila a vrátila se domů ke svému milujícímu muži, ke svým milovaným synům, snachám, vnoučátkům, mezi bohumínské seniory i sem na íčko. Květinko Pinkalinko, bojuj!!!
