Tělo to žádá, tělo to potřebuje. Nevím, kdo toto rčení vymyslel, ale já jsem si to vzala za své. Musíme se přece o své tělo dobře starat, když už nám bylo přidělené a chceme ho přece ještě dlouho používat.
Začala jsem tedy svoje tělo poslouchat a snažila jsem se porozumět, co po mně žádá. Tělo ráno vstalo a nechtělo se mu nic. Hekalo, že ho někde píchá a něco ho bolí Ani protáhnout se nechtělo. Je prý v důchodu, a tak má právo na odpočinek. Zato si řeklo, že má hlad a potřebuje se pořádně najíst. Vyhověla jsem mu a nakrmila ho... Zeptala jsem se, co chce celý den dělat, jestli nechce jít na procházku, nebo navštívit nějaká přátelská těla. Přátelská těla vidět prý nechce, protože ho obtěžují svojí přehnanou aktivitou. Staré tělo přece už potřebuje trochu klidu, aby ve zdraví dožilo. Bude prý raději odpočívat a čekat, až zase dostane hlad.
No, tak jsem ho tedy krmila a krmila jsem ho dobře . Někdy se pohnulo a dalo se do chodu. Dokonce se obléklo a vyšlo na ulici. Zjistila jsem ale, že jenom proto, aby si nakoupilo nové zásoby jídla. No, dobře, alespoň se trochu protáhne. Nebudu ho přetěžovat. Tělo se ale pochlapilo a přitáhlo domů těžké tašky.dalšího jídla. Poslouchala jsem a vůbec v ničem mu nebránila
Že ho bolí nohy a špatně se mu dýchá ? No, není to dobré a tělo si začalo stěžovat na špatné zacházení. Prý nemůže vydýchat ani malý kopeček . Také mu narostlo takové břicho, že kdyby nebylo tak staré, jistě by ho pouštěli v dopravním prostředku sednout v domnění, že je těhotné. Začalo mě tedy nutit, abych s tím něco udělala. Vzala jsem tělo k lékaři a říkám :"Pane doktore, moje tělo se hrozně zadýchává, nemá snad brániční kýlu?"
Pan doktor se moudře podíval a pravil: "Žádná brániční kýla, je to obezita. Musíte s tím něco udělat, nebo bude problém ." Vyděsila jsem se. To ne, moje tělo musí vypadat také trochu k světu a ne, aby se na něj dívalo jako na něco odpudivého.
Nedalo se nic dělat. Jestli mi tělo má ještě dlouho vydržet, musím se s ním nějak domluvit. Vysvětlila jsem mu, že jestli bude takto pokračovat, napařím mu hladovku. Ono se uraženě odmlčelo a od té doby se mnou nemluví. No nevadí, mluvím já. Omezila jsem tělu příděl potravy, donutila ho cvičit a více se hýbat a hle, začalo vypadat k světu a také se mu lépe dýchalo.
Našly jsme totiž společnou řeč.
