Jo, to je stáří, na které si zvykáte a které je neodvratné. Když jste ale mladá, kvetoucí žena kolem čtyřicítky a stáří už vás chce začít lámat, to v pořádku není. Postihne vás totiž to, že vás vaše děti udělají babičkou. Jo, trochu máte radost, ale trochu vás štve, že to oslovení přišlo tak brzy. Ne, že byste byla tak ješitná, že byste vlastním vnoučatům zakazovala nazývat vás babičkou, ale urážlivé je, že se i pro vlastní děti místo maminky stanete babičkou. Jejich babičkou přece nejste.
Když vás poprvé osloví babi i vaše snacha, pro kterou babičkou opravdu být nechcete, tak se naježíte. Zajímavé ale je, že její matka pro ni maminkou zůstane pořád a její babičkou se nestane.
Když si začínáte zvykat, po příchodu dalších vnoučat, že se stáří opravdu hlásit nepřestane a že babičkou jste už pro všechny kolem, něco se stane.
Při odchodu z obchodu, kde jste byla nakoupit, se ozve hlas: "Mladá paní, něco jste si tu zapomněla." Neotáčíte se. Mladá paní už dávno nejste, a tak se vás to nemůže týkat. Týká! Přiběhne mladý prodavač a podává vám zapomenuté, koupené zboží. Mladá paní by ho tam přece nenechala, protože jí to ještě lépe myslí. Stará ano, s jejím reagováním je to horší. Když na vás někdo volá, mladá paní, lidi si vás prohlížejí a žasnou, když žádnou mladou paní nevidí. Prodavač se chce snad zavděčit, nebo udělat galantní gesto, ale pro starou paní se to nehodí. Stačilo by jenom říci "paní".
No, a tak teď nevím, jak nám stařenkám máte vlastně říkat!
