První československý prezident, politik, filozof a sociolog Tomáš Garrigue Masaryk zemřel před 75 lety, 14. září 1937, v 87 letech ve středočeských Lánech. Zakladatel československého státu, "tatíček" a "prezident Osvoboditel", je dosud vnímán jako symbol demokracie, humanity a mravnosti. Masaryk se do historie zapsal spíše jako muž činu než myslitel, který ve svých pětašedesáti letech zásadně změnil své postoje a začal aktivně bojovat za ideu československého státu. A to se mu po obratných politických krocích v roce 1918 podařilo, píše agentura ČTK.
Impulzivní a vytrvalý Masaryk stále zdůrazňoval odpovědnost a potřebu sebevzdělávání, důraz kladl na mravnost, náboženství a vědecké poznání. Narodil se 7. března 1850 v Čejkovicích u Hodonína. Maturoval v roce 1872 ve Vídni, kde o čtyři roky později dokončil vysokoškolská studia filozofie. Na studijním pobytu v Lipsku se seznámil s Američankou Charlottou Garriguovou, s níž se v březnu 1878 v New Yorku oženil a měl pět dětí. Přijal i její jméno.
Po habilitaci ve Vídni spisem Sebevražda působil v letech 1879-1882 jako soukromý docent na vídeňské univerzitě, poté se stal profesorem filozofie na univerzitě v Praze. Postupně se začal angažovat v politice. V roce 1886 se jako vůdčí osobnost skupiny vylučující pravost Královédvorského a Zelenohorského rukopisu postavil proti nekritickému českému nacionalismu, roku 1891 se za mladočechy stal poslancem říšské rady a českého zemského sněmu, v roce 1899 vystupoval v případu Leopolda Hilsnera odsouzeného za vraždu švadleny Anežky Hrůzové na jeho obranu a požadoval revizi procesu.
Masaryk dlouho zastával program autonomie českých zemí v rámci Rakouska-Uherska, což se změnilo po vypuknutí první světové války v roce 1914. Odešel do emigrace a stal se spolu s Edvardem Benešem a Milanem Rastislavem Štefánikem hlavním představitelem zahraničního odboje usilujícího o vytvoření samostatného československého státu.
Prezidentem Československé republiky byl zvolen v nepřítomnosti v listopadu 1918 (znovu zvolen v letech 1920, 1927 a 1934). V prosinci 1935 abdikoval ze zdravotních důvodů ve prospěch Edvarda Beneše.
