„Pokaždé, když přijdu do banky, připadám si naprosto nemožná, protože tam na mě ti mladí úředníci mluví rychle a diví se, že neovládám internetové bankovnictví,“ vypráví osmasedmdesátiletá Olga z Ostravy. „Je mi trapné přiznat, že mi to s počítačem moc nejde, že mě to nebaví, tak vždy přikyvuji, že rozumím, že vše doma zvládnu. Výsledkem je, že jsem nedávno prošvihla jeden termín splatnosti, protože jsem prostě nevěděla, jak to udělat. Připadám si neschopná a snažím se, aby to okolí nepoznalo,“ vypráví.
Její mladší kamarádka Eva přistupuje k životu naprosto jinak. Ve stejné bankovní pobočce nedávno řekla mladému úředníkovi: „Mladý muži, zachraňte mě, udělejte vše za mě, vůbec už té technice nerozumím a mám v životě spoustu zajímavějších věcí na práci, než se učit posílat peníze přes internet. Mladík se smál, ochotně vše udělal a vyptával se, jaké zajímavé věci dělá. Takže si ještě nakonec hezky popovídali, na která místa v Itálii oba rádi jezdí. Dal jí svou vizitku s tím, že se má příště obracet přímo na něj a Eva to tak dělá.
„Role bezmocné lehce střelené staré dámy se mi osvědčuje v řadě životních situací a v různých prostředích,“ říká dotyčná se smíchem. Ona totiž bezmocná vůbec není, jen se rozhodla nekomplikovat si život. Umí delegovat povinnosti, jasně formulovat svá přání, nedělat nic, co jí není příjemné. A je jí úplně jedno, co si o tom lidé myslí. Když jí doma dochází prášek na praní, sůl, mouka a další věci, které by při nákupu její tašku zatížily, volá zásadně synovi. „No co, pořád jezdí autem, tak co mu udělá, když občas mámě přitáhne těžký nákup? Já kvůli němu tahala těžké tašky celé mládí, aby měl pořád co papat. Jasně, že bych to unesla, ale proč to dělat?“ vysvětluje Eva. Její kamarádka Olga naopak odmítá příbuzné žádat o cokoli, i když má problémy s chůzí. „Nebudu otravovat, musím se snažit vše zvládnout sama. Jakmile budu spoléhat na pomoc druhých, je konec,“ podotýká.
Dva naprosto odlišné způsoby přístupu k životu. Lidé, kteří tyto dvě ženy znají, se shodují, že jim Eva připadá spokojenější, vyrovnanější, je s ní větší zábava. Má hodně přátel, její příbuzní jí často volají s dotazem, zda něco nepotřebuje. Protože vědí, že si na rovinu řekne, co potřebuje. A že sice pořád něco potřebuje, ale zároveň neprudí, prostě jen oznámí přání, syn nebo dvě vnučky jí ho splní a obě strany mají klid a jsou spokojené.
Takový přístup k životu vůbec není špatný. Většina lidí úspěšných v práci, ať už jde o manažery nebo podnikatele, takto jedná. Jasně řeknou svá přání, představy a pak na podřízené či kolegy delegují povinnosti, které delegovat lze. V běžném životě se lze také tak chovat a kdy jindy to zkusit, než ve vyšším věku. V mládí a ve středním věku šlo přesouvat povinnosti a práci těžko, to jí má zpravidla člověk víc, než je schopen zvládnout. Ale když jsou děti dospělé, člověk je v penzi nebo třeba ještě pracuje, ale už nemusí urputně budova kariéru, to je jiná. To je ten pravý čas naučit se usnadnit si život. Dělat to, co nás naplňuje a nemyslet na to, co si o nás budou myslet lidé v okolí. Co si pomyslí mladinká úřednice v bance, když jí řekneme, že neumíme ovládat internetové bankovnictví, že chceme chodit do pobočky, kde vše potřebné úředník udělá za nás? To je přece úplně jedno, co si myslí. Co si pomyslí vnučka, když ji požádáme, aby nám přišla uklidit byt? Že otravujeme? No tak otravujeme, ale sobě život usnadníme. Však ona také jednou pochopí, co to je, když člověka naprosto vyčerpají i dříve naprosto běžně zvládané domácí práce.
Lidé, kteří pracují se seniory, velmi často říkají, že právě lidé vyššího věku se zdráhají o něco požádat, vymáhat svá práva a povinnosti, vyslovovat svá přání. „Mnozí mají pocit, že budou takzvaně na obtíž. Jde o generaci, která nebyla zvyklá o něco prosit, žádat. Když se dostávají do problémů, berou to mnohdy spíše jako své osobní selhání a nechtějí si slabost připustit,“ říká Jan Lorman, zakladatel společnosti Život 90, která organizuje řadu akcí pro seniory.
Delegovat povinnosti neznamená rozkazovat, být generálem, který řídí životy jiných. Požádat, poprosit, to je umění, velká diplomacie. Způsoby, jak to provádět, jsou různé, někdo to říká přímo, někdo roztomile klikatě. Fakt je ten, že lidé, kteří toto umění ovládají, jsou zpravidla spokojenější než ti, kteří urputně tvrdí: všechno zvládnu sám.
