Tenkrát 20. srpna 1968 byl normální letní horký srpnový den. Bylo mi dvanáct a mé mladší setře téměř jedenáct let. Za naším domem v Berouně, který stál poslední na konci města, bylo už jen velké posečené pole plné svázaných balíků slámy. Kluci z těch balíků slámy postavili vysokou stavbu, uvnitř s velkou místností, ložnicemi a spoustou zastřených vchodů a východů. Strašně jsme se chtěly s mojí mladší sestrou jejich urputné snaze při vytváření zúčastnit, ale nemilosrdně nás několikrát odehnali. Naprosto zdrcené jejich odmítnutím jsme vyčkávaly na okamžik, kdy objekt opustí a my uskutečníme svoji pomstu. Pracovali tam velmi dlouho a zřejmě poslední hlídka stavbu opustila již za hluboké tmy. Konečně jsme mohly opustit svoji pozorovatelnu na balkóně a vytratit se nepozorovaně z domu tak, aby si toho nevšimla naše máma nebo, nedej bože, starší sestra. Nejdříve jsme si to tam celé prohlédly a pamatuji si, že to tam bylo naprosto úžasné. Užívaly jsme si noční pobyt v krásném domě ze slámy s obývákem a ložnicemi. Nevím, kolik bylo hodin, ale tuším, že bylo hodně po půlnoci, když přišla chvíle naší pomsty. Celou stavbu jsme nemilosrdně bořily a přitom se těšily, jak se druhý den budou kluci tvářit na naše dílo zkázy. Když jsme naprosto vyčerpané opouštěly pole, uvědomila jsem si, že po celou dobu naší práce na poli slyšíme zvláštní dunění…
Ráno 21. srpna 1968 se otevřely dveře našeho pokoje s hysterickým sdělením: „Vstávejte, je válka!“ Po probdělé noci jsem se probrala jako první a v mé dvanáctileté hlavě mi proběhlo jediné řešení. Rusové nás zachrání!
Sešla jsem dolů do kuchyně jako první. Seděla tam u rádia moje uplakaná máma s naší stejně uplakanou o deset let starší těhotnou sestrou a jejím manželem, vojákem z povolání, který byl stejně otřesen a právě odjížděl do kasáren. Běžela jsem nahoru probudit mladší sestru. Když jsem jí důrazně zopakovala, že musí vstát, protože je válka, tak se konečně maličko probrala a moje řešení, které mě napadlo v myšlence, vyslovila nahlas a klidně se otočila a spala dál.
Nechápala jsem vážnost situace a hlavně jsem nechápala fakt, že nás napadli právě Rusové.
…a konečně mi došlo, že to zvláštní dunění, které jsme v noci slyšely, byly TANKY!
Naše pomsta nevyšla. Na naše dílo zkázy se kluci nevrátili ani omylem. Zřejmě šli vystát stejnou frontu na potraviny do samoobsluhy nad Plzeňskou bránou, kolem které po plzeňské silnici projížděly tanky a proti mámám s dětmi ve frontě stáli vojáci s namířenými samopaly…
