Na skok zpět v NDR aneb Co mi utkvělo v paměti - část první

Vzhledem k tomu, že jsem vystudovala německý jazyk a tím se hovořilo i v jednom z mála nám přístupných států, byla jsem na tom s jazykovou praxí o poznání lépe než mé kolegyně angličtinářky, které o několik málo let přede mnou vystudovaly filozofickou fakultu, v osmašedesátém ještě stihly jít v létě na práci do Británie, ovšem tím to skončilo.

Já jsem jezdila do NDR velmi často, a to nejen na oblíbené nákupní výlety, nejčastěji do Drážďan. Celkové množství návštěv bych už nespočítala. Začínaly jsme letní brigádou na Baltu v roce 1968, od té doby jsem tam měla kamaráda v Gothě v Durynsku, v Durynsku jsme měli coby jazyková škola v Českých Budějovicích i družební školu a především jsem absolvovala několik mezinárodních rekvalifikačních kurzů pro učitele němčiny ze zemí socialistického tábora.

NDR nám vždy prezentovali jako zemi bratrskou a socialistickou, i když v mnoha případech to zcela neplatilo. Jistě, občas jsem se (hlavně v oblasti školství) setkala se skutečnými příznivci nebo milovníky NDR a jejího společenského a politického vývoje, ale jindy se tamní občané dříve či později "odkopali" a přiznali se mi, že mají příbuzné na Západě, že režim nesnášejí, mají averzi k tam rozmístěným sovětským jednotkám a přinejmenším alespoň sledují západoněmecké či západoberlínské sdělovací prostředky.

Jestli se o něčem nemluvilo, pak to byla 2. světová válka, tedy služba ve Wehrmachtu či snad dokonce v jiných jednotkách. To jako by se jich netýkalo a zůstalo jednou provždy za hranicemi NSR. O to víc se uctívaly hroby sovětských vojínů a památníky odboje, hlavně KT Buchenwald, kam se vodily delegace včetně nás pedagogů.

Snad proto, že jsem mluvila srozumitelně německy, pohybovala se v kultivovaném prostředí školství nebo v družebním kraji, odkud děti jezdily na oplátku v létě k nám do jižních Čech, jsem nezažila žádnou neochotu či urážlivě povýšené chování ve službách, na které si stěžovali mnozí naši turisté. Jediný spor jsem paradoxně měla v lékárně ve Frankfurtu nad Odrou den před 17. listopadem. Chtěla jsem dvě balení tablet podobných Aspirinu proti chřipce. Lékárnice mi dvě krabičky odmítla dát a ženy ve frontě se do mě pustily, co si dovoluji (měly mě za Polku), že na ně se pak nedostane. To už byla NDR hospodářsky na kolenou. O rok později už měly všechny prodavačky zdvořilé vystupování západních kolegyň, i kdybych mluvila jen rukama nohama. Inu, čas se změnil.

Při svých pobytech v NDR jsem se shodou okolností pohybovala nejvíc v oblastech sousedících se Spolkovou republikou nebo Západním Berlínem. Někdy jsem, hlavně díky západním návštěvníkům a lepšímu výběru zboží, měla tak trochu pocit, že už jsem málem jednou nohou na Západě, aniž bych tušila, že občan je v NDR ještě daleko sledovanější než u nás.

P. S. Toto povídání je zpracováno z mých osobních postřehů a neosobuje si právo jakéhokoliv zobecňování.