Jedna NDR, a různé zásobování. Co mi utkvělo v paměti - část třetí

Ekonomika NDR byla odrazem jejího členství v RVHP. Na druhé straně však byl tento stát určitým satelitem sousední Spolkové republiky, jejíž úroveň hospodářství se výrazně lišila. To, že socialistická ekonomika není na vyšší úrovni než zatracovaný kapitalismus, si občané NDR uvědomovali dnes a denně. Vždyť spousta jich měla příbuzné na Západě, kteří k nim volně jezdili a vozili jim dary nebo posílali valuty, nebo pravidelně mohli sledovat západní televizi, která se i díky Berlínu v centrální části státu dala chytit snad na polovině území NDR.

Vystavění Berlínské zdi a z toho pramenící politika bylo asi největší pokrytectví. Ačkoliv byla tato hranice v politických kruzích označována za (cituji) Antiimperialistický ochranný val, mohli ve skutečnosti oni obávaní imperialisté do NDR docela svobodně, zatímco pro občany NDR byl výjezd do NSR pouhým snem. Pokud se někdo pokusil dostat se nelegálně na druhou stranu, byl hned zastřelen. Zdi byly vlastně dvě a tvořily nepropustný koridor, v němž procházely ozbrojené stráže se psy. Zabezpečovací systém byl postupem let propracován až k naprosté dokonalosti. K určitému politickému uvolnění došlo až v 80. letech, kdy vláda NDR umožnila opakovaným žadatelům o výjezd legální vystěhování.

V běžném životě však demonstrovala ekonomika NDR Západu a vlastně i svým občanům prosperitu. Proto byly příhraniční oblasti, sousedící s NSR nebo Západním Berlínem, zásobovány lepším sortimentem. Tak tomu bylo v Durynsku, v Harzu, v Berlíně či Postupimi, kde byly v průběhu 70.- 80. let zřizovány lepší obchody se západním nebo domácím luxusním dražším zbožím, ale za východní marky. Butiky s oblečením a kosmetikou se nazývaly Exquisit a potravinové lahůdky Delikat či Delikatessen (u nás se jim trochu podobaly lahůdky Eso).

Zboží z NSR získávala NDR údajně v poměru jedna ku jedné. I když se to zdá nepochopitelné, tak v ústavě tehdejší Spolkové republiky stálo, že všichni Němci mají stejná práva, takže bohatý bratr pomáhal nezištně tomu chudšímu. Protože, jak už bylo řečeno, mělo velké množství občanů příbuzné na Západě, často nedaleko v rámci města Berlína, a ti jim posílali peníze, musela jim vláda nějak umožnit tyto finance utratit. Počátkem 80. let byly krátkodobě ve velkých městech zřízeny při hotelích prodejny, v nichž se platilo západními markami nebo kupony podobnými bonům. Vzpomínám si, že za 10 šilinků jsem dostala mýdlo Fa v hodnotě jedné marky.

Některé oblasti, které byly Západu vzdáleny, celá východní a severnější část NDR, hlavně malá města a venkov, byly zásobovány podstatně hůře. Důraz se kladl na základní potraviny - mléko a mléčné výrobky, chleba, brambory, luštěniny. S výběrem zeleniny to bylo horší. Kromě kořenové zeleniny byla k dostání rajčata a okurky a ve východní části v sezóně chřest, z ovoce pak hlavně jablka, z exotiky pouze kubánské pomeranče, před vánoci snad ojediněle i banány. Narozdíl od nás byl v NDR větší výběr koření, jako např. bazalka, tymián nebo koriandr. Naši lidé si z NDR dováželi třeba oblíbený métský salám, instantní citronový čaj nebo rovněž instantní bujon. Oblíbený byl i koňak Weinbrand nebo žitná Doppelkorn, případně západoněmecká rozpustná káva.

Souhrnně tedy mohu říct, že v NDR v době mých tamních návštěv v 70.- 80. letech  nikdy nebyly prázdné regály a lidé nehladověli. Pro nás jako cizince tam byla i řada zajímavých výrobků. Ovšem s postupujícími roky, vedoucími k politickému zvratu, byla situace v zásobování čím dál horší. Vždyť např. květiny nebyly vůbec volně k dostání a na MDŽ se musely objednávat několik dní dopředu. To už se psal rok 1989.