V roce 2009 jsem byla pouze krátký čas v Římě. Dnes již vím, že poznat Věčné město se nedá za pár dní. Přesto ve mně Řím zanechal nesmazatelnou stopu. A což teprve, kdybych měla znalosti z historie, které nyní získávám studiem na Virtuální univerzitě 3. věku. Jinýma očima bych hleděla na všechnu tu krásu, kterou vytvořili dávní umělci. V Římě, ve Florencii i jinde.
Ano, jsem staromilec, zírám v němém úžasu na díla starodávných mistrů sochařů a architektů. V minulém semestru jsme se seznámili s dílem Giana Lorenza Berniniho – genia evropského baroka. Žasnu nad tím, co všechno vytvořil, byl to obdivuhodně pracovitý člověk se smyslem pro detail a s obrovskou představivostí. Byl také velmi vzdělaný a sečtělý.
Neubráním se laickému srovnání tohoto umělce, ale i jiných z jeho doby s tím, co vytvářejí dnešní umělci.
Na straně Berniniho vidíme precizní přípravu i provedení. Jeho postavy jsou plné života, pohybu, rozevlátosti a emocí. To vše mi chybí u současných děl. Přičemž dnešní sochaři to mají poněkud jednodušší. Mají nástroje, o kterých se Berninimu ani nezdálo. Mají počítače a virtuální svět. Kde potom zůstalo to umění? Ta řemeslná zručnost? Ta nádhera, která pocestného donutí zastavit se a žasnout. I po letech, po staletích vidíme to, co chtěl umělec vyjádřit, vidíme plačícího chlapce ve výrazu tváře vytesané do kamene, vidíme figury andělů, kteří svým ztvárněním vytvářejí dojem nebeského průvodu, vidíme erby a znaky, které znalé zavedou do dávné historie. A tak bych mohla pokračovat.
A to všechno mi chybí ve skulpturách dnešních umělců. Jsem jen laik a umění vnímám nejen očima, ale především srdcem. Vím, že díla dávných sochařů stejně jako těch dnešních, mnohdy šokovala veřejnost. Jenže, zdá se mi, že dříve to bylo proto, že ukazovala lidskou nahotu, lidskou lásku či nenávist, zlobu. Ale byla dokonale krásná.
Kdežto současná díla šokují z jiných důvodů. Mnohdy, bohužel, svou vulgárností. Vytratilo se umělecké cítění pro detaily. Nevím, jestli za několik století budou naši potomci stát v údivu nad hromadou rezivějícího železného šrotu, tak jako my dnes v pokoře stojíme třeba u Berniniho Fontány čtyř řek.
Jedno je mi docela líto, že třeba v základních školách se děti učí nazpamět letopočty válek, různé nepoužitelné definice, které jim v životě nic nepřinesou. Nebudou je nikdy potřebovat. A přitom unikají znalosti, které by jim život mohly obohatit.
V dnešní době, kdy mladí lidé cestují po celém světě, by měli ve škole získávat znalosti úplně jiného charakteru, které by je nenechaly lhostejnými k minulosti a pomohly jim tvořit lepší budoucnost a chránit minulost, jako dědictví nejcennější.
