Náklady na bydlení samostatně žijících seniorů tvoří podle posledních údajů Českého statistického úřadu v průměru třetinu jejich čistých příjmů. Jsou však případy, kdy lidé, kteří ve vysokém věku zůstali sami, dávají na bydlení mnohem víc. Často jim zbudou z penze na živobytí dva, tři tisíce a nejsou schopni vést plnohodnotný život.
Mnohdy je problémem, že lidé zůstali žít ve velkých bytech, které pak sami takzvaně neutáhnou. Jenže menších, cenově dostupných bytů, do kterých by se mohli přestěhovat, je na trhu málo. Mnozí lidé také řeší problém, zda je lepší žít v penzi ve vlastním nebo v nájmu. Přibývá případů, kdy se senioři zbavují bytů, které koupili do osobního vlastnictví. Prodají je, najdou si malé nájemní bydlení a z částky za byt a penze pak financují nájem a běžný život.
„Sousedky říkaly, že jsem blázen, když jsem prodala velký třípokojový byt na sídlišti v centru Ostravy,“ vypráví pětasedmdesátiletá Dana. Když ovdověla, rozhodla se pro prodej. A našla si garsonku, ve které platí nájem majitelům. „Všichni mi říkali, že jdu do nejistoty, že mě z nájmu může kdokoli kdykoli vyhodit, že jsem se na stará kolena zbláznila. Jenže já mám malou penzi a chci si zbytek života užít. Takže ze dvou milionů, které jsem za byt dostala, jsem schopna financovat postupně nájemné a můžu si dopřát občas i lázně či dovolenou. Tímto způsobem s penzí vyjdu, když mám na přilepšenou peníze za prodaný byt. A věřím, že do smrti s tou částkou vystačím. Dětem nic odkazovat nemíním, mají se dobře, všechny mají kde bydlet. Možná vnučka počítala, že po mě byt zdědí, ale smůla, mně taky v životě nikdo nic nedal,“ shrnuje Dana svůj životní postoj.
Mnozí lidé ji mají za blázna, že se zbavila vlastního bytu a šla do nájmu, ona je spokojená.
Naopak mnozí jiné lidé lpí na vlastním bydlení, protože jim vyhovuje takzvaná jistota i to, že po nich něco zůstane příbuzným.
„Sice dávám do fondu oprav a na další náklady spojené s provozem mého velkého bytu na Vinohradech téměř celou penzi, ale beru to jako investici do rodinného majetku, který zůstane rodině, až tady nebudu,“ říká téměř osmdesátiletá Anna z Prahy. Má byt v činžovním domě, je členkou společenství vlastníků těchto bytů. Dostala spoustu lukrativních nabídek na prodej, ale všechny odmítla. „Nedovedu si představit, že bych odsud dobrovolně odešla,“ říká.
Nájemní nebo vlastní? To je otázka, ve které se nikdy lidé neshodnou, co je výhodnější a ve vyšším věku to platí dvojnásob.
Tak si dejme několik čísel, která naznačí, jaká je v tomto směru realita. Český statistický úřad zveřejnil tyto údaje:
V České republice je lidí, kterým je 65 a více let a žijí sami a zároveň mají výhodu vlastního bydlení, 69,0 %. V Evropské unii je jich 65,6 %. Ze skupiny pětašedesátiletých a starších lidí, kteří bydlí sami v domácnosti, je nejvíce těch, kteří mají vlastní bydlení v Rumunsku (98,4 %). Velmi vysoký podíl lidí, kteří mají výhodu vlastního bydlení, je i v Chorvatsku (94,3 %), v Litvě (94,2 %) a na Slovensku (90,7 %).
Česká republika má 15,5 % obyvatel ve věku 65 a více let bydlících v jednočlenných domácnostech, kteří platí tržní nájemné. Evropská unie jich má 19,7 %.
Co se týká seniorů, kteří žijí v bytech s regulovaným nájmem, v Česku to je 15,5 % jednočlenných domácností, zatímco v Evropské unii 14,8 %.
V tomto případě zkrátka platí, že každému vyhovuje něco jiného. Každý by si rád představoval, že stáří prožije v pěkném bytě, který moc nestojí. Málokomu se však chce stěhovat z toho, ve kterém prožil velkou část života. Mnohdy na to lidem ve vyšším věku už ani nezbývají síly. Každopádně je vhodné si tyto otázky pokládat už mnohem dříve. Ideálně někdy kolem padesátky. Promyslet si, jak bychom chtěli žít, až nám bude třeba sedmdesát, co si budeme moci dovolit, pídit se po zkušenostech lidí, kteří byli schopni udělat nějakou změnu a vyhodnotit, co pro nás bude nejlepší. Zkrátka, najít odpověď na otázku, zda nám osobně více vyhovuje bydlení v nájmu nebo ve vlastním.
