Jsem Matěj a brzy mi bude osm. Mám za sebou první třídu a na vysvědčení jsem měl samé jedničky. Nejraději mám matematiku, rád kreslím a vystřihuji nebo hraju hry na počítači. Ven chodím buď venčit našeho psa Endyho nebo jezdím na kole.
Jako každé prázdniny, zase mě maminka přivezla k babičce a dědečkovi do Bohumína. Děda je fajn, pořád si se mnou povídá nebo něco děláme v dílně. Babičku moc rád nemám. Hlasitě mluví, skoro křičí, ale dědeček řekl, že takhle křičí lidé, kteří jsou nahluchlí. A to teda babička nahluchlá je. Ona je hluchá jako ten náš pes Endík. Možná se divíte, že máme doma hluchého psa. Dávno, když jsem ještě nebyl na světě, jela moje maminka tramvají a dala se do řeči s paní, která vezla štěně ke zvěrolékaři, aby ho navždy uspal injekcí, protože je hluché. Moje maminka z tramvaje vystoupila se štěňátkem a paní mohla jet domů.
Babička je nejen hluchá, ale i přísná a pořád se zlobí a neustále mne napomíná. Popros, poděkuj, pozdrav, umyj si ruce, převleč se, vem si bundu. Chtěla by mě vychovávat, ale mně stačí, že mne doma vychovává maminka. Ta na mne aspoň nekřičí. Maminku mám moc rád.
Ale dneska mě předala dědovi i s nabalenou taškou a nastoupila do vlaku zpátky do Prahy.
Přes slzy jsem na ni pořádně neviděl. Pošeptala mi, že jsem veliký kluk, že mi to uteče jak voda. To se jí to říká. Kdyby věděla, jak se mi teď stýská.
Babička mi před spaním přečetla pohádku o permoníkovi. Napsala ji pro mne.
Ale dočetla, zhasla světlo a popřála mi dobrou noc. Jenže moje noc není ani trochu dobrá. Jak mám usnout, když musím na maminku myslet?
A nepomohla ani babiččina pohádka. Mám její pohádky rád, minulý rok mi četla o mýdlové víle. Letos si pro mne vymyslela permoníka Perňuchu. Chacha, Perňucha, takové legrační jméno!
Najednou kolem mne začalo blikat světýlko.
Co to je, nejsou to mimozemšťané?
Malinkatý mužíček s plnovousem mi zamával světýlkem přímo před očima: „Dobrý večer, Matěji!“
Lekl jsem se. Do...do...dobrý večer, kdo jsi?
„Já jsem permoník Perňucha a budu za tebou chodit, protože se ti stýská. Ale nelíbí se mi, že se mému jménu směješ. Já se tvému taky nesměji a přitom máme v dole koníčka Matěje.“
Permoník Perňucha? Ty jsi ten permoník z babiččiny pohádky? Vždyť vypadáš jak trpaslík od Sněhurky.
Permoník se ohradil: „To si trochu pleteš, trpaslíci jsou jen v pohádce nebo na zahradě. My permoníci žijeme v podzemí a střežíme poklady.“...
Takhle začíná má nová knížka pro děti. Zájemci si ji /a ještě další mé knížky/ mohou zdarma stáhnout zde: Knížka
