Muchomůrková klasika
Když se řekne muchomůrka, naskočí v hlavě obraz houby s červeným, bíle puntíkatým kloboukem. Muchomůrka červená, klasika našich lesů. Někteří mykologové tvrdí, že část nohy je jedlá, zatímco sibiřští šamani vědí, že klobouk je halucinogenní. Díky svému vzhledu je natolik známá, že je nezaměnitelná a tudíž nedochází k nechtěným otravám. Jindy jsou otravy chtěné. „Byla prokázána totožnost muchomůrky červené s drogou zvanou sóma, uctívanou již nejstaršími árijskými kmeny v době, kdy osídlovali hory Afghánistánu,“ píší M. Svrček a B. Vančura ve své knize věnované houbám. Houba, tedy toxiny v ní obsažené, dokáží způsobit jak sluchové, jak optické halucinace. Navíc se vylučují močí, takže šamani pili i moč postižených. Na téhle muchomůrkové klasice je zajímavé, že dala celému rodu hub, tedy muchomůrkám, jméno. Původně se totiž používala k likvidaci much (původně muchomorka – od „mořit mouchy“). Klobouk vymáčený ve sladké vodě či mléce se osypal cukrem. Mouchy následně sály sladký roztok z povrchu klobouku i s rozpuštěnými jedy, což mělo za následek jejich omámení či smrt. Ovšem podobný postup používali i lidé snažící se dostat do stavu změněného vědomí. Povařili muchomůrky ve vodě a mléce a následně vše snědli či vypili. Muchomůrky sloužily i jako nástroje vražedné. Smrt římského císaře Claudia, jehož otrávila houbami jeho manželka Agrippina, patří k těm nejznámějším.
Císařka
V severních Čechách nedaleko Zubrnic (místo známé hezkým skanzenem a malým železničním muzeem), se na okraji smíšeného lesa s malého bílého vajíčka klube cosi „houbovitého“. O kus dál roste už další jedinec stejného druhu, jen o něco starší. Muchomůrka císařka! Vzácná, chuťově výborná houba. To je dobrá zpráva. Bohužel jde o natolik vzácnou houbu, že se na ni vztahuje zákonná ochrana a nesmí se tedy sbírat. Její chuťové kvality ji dostaly až na tabule římských císařů a stoly papežů. U nás je veřejnosti takřka neznámá, za což může nejen její sporadický výskyt, ale i fakt, že vypadá „muchomůrkovitě“, tedy nejedle. Výskyt v severních Čechách patří mezi unikátní nálezy, občas se totiž objeví v teplých částech Moravy.
Masák
Co Čech (čímž jsou samozřejmě myšleni i Moravané a Slezané) to mykolog. Houbařů je u nás totiž mnohonásobně víc, než muzikantů, k nimž se původně toto pořekadlo vztahovalo. Jedna z jedlých a letos i hojně rostoucí muchomůrek, se stala všeobecně známou. Jde o „masák“, tedy správně řečeno muchomůrku růžovku. Autor těchto řádků jich už má slušnou porci v mrazáku a na několika porcích smaženice si už pochutnal. Masák je opravdu houba lahodná, navíc poměrně velká. Jenže vždycky se najde nějaké „ale“. Tentokrát se schovává v její zaměnitelnosti s prudce jedovatou muchomůrkou tygrovanou. Seznamme se alespoň se dvěma identifikačními znaky. Růžovka nese své jméno od růžového zabarvení, která se objevuje při poranění nohy a její prstenec je vroubkovaný a nikoli hladký. Server botany.cz navíc upozorňuje na její jedovatost za syrova. „Obsahuje hemolysin, který rozkládá červené krvinky. Hemolysin je termolabilní, při tepelné úpravě se ničí. Tepelně zpracovaná růžovka má výtečnou chuť, hodí se k nejrůznějším kuchyňským úpravám.“
Pošvatky
Odborníci s těmito houbami mají trošičku potíž – dlouho se nevědělo, zdali se jedná o druh jeden či několik vzájemně příbuzných a velmi podobných druhů. Dnes se odlišuje na našem území zhruba osm. Od jiných muchomůrek se pošvatky jednoznačně odlišují tím, že na třeni nikdy nemají prsten. Navíc mají rýhovaný okraj klobouku (některé jedovaté či nejedlé houby ho mají rýhovaný celý). Všechny pošvatky jsou jedlé, což je jeden z důvodů, proč se je naučit poznávat. Nejen že budete mí letos v létě a na podzim plnější košík, ale i budeme mezi svými „spoluhledači“ o něco větší odborníci – mykologové.
