Dobré ráno,d obré poledne, dobrý večer, dobrou noc. Kdybych žila v pohádkovém světě a byla vílou "televizorkou", takto bych zdravila všechny posluchače, protože v pohádce si můžeme určit sami čas, jak chceme. Kdyby, kdyby, kdyby, . . .
Jenže já nežiji ani v pohádce, ani pohádkový život, nýbrž obyčejný reálný život v dvacátém prvním století.
Pokolikáté již?
Nevím. Jen vím, že se jedná o těžkou zkoušku, mám příšerný strach a nevím, zda obstojím.
Ty to zvládneš, ty to určitě zvládneš! Nikdo na tomto světě nedostane naloženo víc, než by neunesl.
Sbírám poslední síly a pozoruji sama sebe ve vesmírné hře.
Pokolikáté již?
Nevím. Jen vím, že hraju roli, a trochu mě to uklidňuje. Mám štěstí, že jsem to dotáhla až sem, poněvadž většina lidí vůbec netuší, že hraje roli.
Vydrž, vydrž! Vždyť je to jen hra, vesmírná hra!
Pokolikáté již?
To není důležité. Drž se. Ve hře obstojíš, jen pokud znovu otevřeš své srdce a všechno přijmeš. I to dobré, i to zlé. A pamatuj, že nikdy na to nejsi úplně sama.
Co bude potom?
Další vesmírná hra. Ovšem s tím rozdílem, že už jen TY bude tvořit roli, kterou budeš hrát.
