Spi sladce, Čertíku...

Dnes ráno mi volala moje dcera, která bydlí u Prahy, že musela nechat uspat svého asi 12letého kocoura Čertíka. Byl to krásný, velký kocour,  ohromně společenský. Když jsem tam přijela, hned si vyskočil na klín a za hlubokého vrnění se mazlil. Byl celý krásně černý s lesklou hebkou srstí. Za mladších dob byl vášnivým myšilovcem, ze svých nočních toulek z polí přinášel domů své úlovky, aby taky doma věděli, co je zač. Zahrada dcery končí u polí, tak měl o myši postaráno. 

Teď už byl starý, tak na myši nechodil. Před dvěma lety přišel chudáček o zuby, tak mu dcera musela žrádlo rozmělňovat na kaši, aby ji jen slízal. Zánět dásní ale nikdy definivně nevymizel a teď vyrazil v plné síle. Na dásních se mu začaly dělat abcesy a plakal bolestí. Přes veterinářskou pomoc vše se zhoršovalo, přestal jíst i pít, tak mu dnes ráno doktor zkrátil utrpení injekcí .Bylo nám všem do pláče, byl členem rodiny, jako vlastně všechna ostatní naše domácí zvířátka. Dcera má ještě dvě bordercolie a dvě nalezené kočičky, Pochovali ho s vnoučkem Honzíkem na své zahradě pod keř.