Pracovala jsem v malém výrobním družstvu. Do práce jsem dojížděla stejně jako většina mých kolegů a kolegyň autobusem. Nebylo to daleko, ale spojení domů po 17.hodině nic moc. 8.3. jsme jako každým rokem slavili na dílně MDŽ. Bavili jsme se dobře a když se nabídl mladík, pracující v podniku jako řidič, že nás po oslavě rozveze svým osobním autem domů, nadšeně jsme souhlasili. Bylo to pohodlnější.
Nacpali jsme se mu do auta a jelo se. Bylo veselo, jen řidič mlčel, maximálně se zeptal, kde má zastavit. Jak kolegyně a kolegové v autě ubývali, nálada se zklidňovala, a tak jsem si s ním začala povídat. No, povídat, spíš jsem mluvila já a on mi odpovídal "hm, jó, né". Pozorovala jsem jeho profil. Nedá se říct, že jiskra přeskočila, ale ten chlap vedle mě zaujal. Snad svým klidem, nevím. Když vystoupil poslední kolega, navrhla jsem, že bychom mohli zajít ještě někam "na kafe". On nebyl proti. Restaurací, kam se ještě dalo jít a v klidu si povídat, moc k dispozici nebylo, ve všech se slavilo.
Z kávy sešlo, zůstali jsme sedět v autě na parkovišti. Povídali jsme si dlouho, domů jsem přišla až po půlnoci.
Jeho žlutá stopětka mě pak vozila nejen za hranice všedních dnů. Zažili jsme s ní krásné dovolené v NDR i Jugoslávii, stěhovala nás do nového bytu a dokonce i na radnici a do porodnice mě dopravila.
Letos je to už třicet let. Škodovka nikdy nezklamala. Dnes občas s nostalgií vzpomínáme, co všechno jsme do ní dokázali narvat při cestě na chatu. Kočárek, tři děti, jídlo, bombu s plynem, oblečení, lyžáky...Ale to už je jiná kapitola.