Je čtvrtek večer, s kamarádkou jedeme ze společné akce s tím, že se podíváme do Kauflandu. Kamarádka tam jde cíleně. V akci mají být svatomartinská vína. Přidávám se ráda, protože lahvinku nebo dvě růžového taky unesu.
Bloudíme v uličkách a košík se plní. Pomeranče, paprika, olej, ale víno pořád nenacházíme. A máme štěstí, před námi je na bobku vybalovač zboží.
„Prosím vás, ta svatomartínská vína už nemáte?“ odváží se otázky kamarádka. Chvilku lelkujeme a vyčkáváme odpovědi. Leč vybalovač drží bobříka mlčení.
„On mi neodpověděl,“ diví se kamarádka a připadá mi poněkud překvapeně.
„Třeba s tebou nemluví,“ odpovídám a teď to přijde. Ne nemyslete si, že nás prodavač nasměruje k vínku, nastal totiž výbuch smíchu. Smějeme se my. Nebo jsme měly uronit slzu? Vykladač zboží nic. Asi si říká: báby jedny.
Vzdáváme se dalších pokusů najít lahodný svatomartinský mok a přesouváme se k pultu s uzeninami a masem. Tam poletují tři nebo čtyři černé vrány. Nevolaly jsme hygienu, pokud vás to napadlo. Vrány to jsou vlastně tři prodavačky a jeden prodavač, ještě kluk, navlečení v nevkusných šedočerných oděvech. Nejde mi to do hlavy, proč je vedení takto nahastrošilo. Ale budiž.
Moje kamarádka si žádá klobásový kabanos, prý pikantní, že z toho udělá utopence. A aby nezůstalo jen u těch budoucích utopenců, kupuje i moravské uzené. Utopence já nerada, ale za to ráda slovenský točený. Já vím, že to není ani salám, že je to samá mouka a není to zdravé. No a co? Chuť je chuť.
Kamarádka se přiznává, že ona ho taky ráda a hned mi poskytuje duševní podporu, řekni, že to máš pro psa. Znovu se řehtáme. Ukazuju klukovi za pultem, kolik mi toho má dát, a dle rady říkám:
„To mám pro psa,“ ale protože jsem duše pravdomluvná, dodávám „ale já to taky ráda.“
To už se smějí nejenom vrány za pultem, ale taky koupěchtiví před pultem.
A protože mám točený ráda s houskou, vracím se pro ni. Cestou prohodím k prodavači:
„Ještě jsem tomu pejskovi vzala houstičky.,“ no co, ať je trochu legrace a vůbec mi nevadí, že si střílím sama ze sebe.
A tady bych mohla skončit...
Jenže historka supermarketová má dovětek. Nakupovaly jsme do jednoho košíku, platily každá to svoje. Beru si ekologickou tašku, naskládám tam nákup, a když ji chci zvednout, zjišťuji, že taška je vadná, nemá dno. Není dole zalepená. Ještě, že mám ve zvyku tyto tašky jistit ze spodu. To bych se asi „nasmála“ když by mi k nohám vypadla velká sklenice majonézy a do ní zbytek nákupu.
I tady bych mohla skončít, ale...
Přijdu domů, fakt mám hlad jako vlk z Karkulky. A hlavně se normálně těším na ten slovenský točený. Honem převléct, umýt ruce a nedočkavě rozbaluju balíček z uzenin.
Ouvej, chybička se vloudila. Z pytlíku na mě vykoukne do ruličky stočené uzené.
Uzené? Jsem fakt zklamaná.
Volám to kamarádce, ta nejdříve nechápe, ještě se k vybalování nákupu nedostala. A pak se směje, chechtá, řehtá.
Oželím slovenský točený a k večeři je uzené.
Za tu srandu to stálo.
