Původně jsem o vánocích psát ani nechtěla. A to proto, že jsem už na íčku nějaký ten pátek a mám na svém profilu dva vánoční příspěvky.
Pak jsem se rozhodla napsat o nejsmutnějších vánocích mého dětství. Nejsmutnějších s krásnou, pro malou černovlasou dívenku s dychtivýma očima, přímo kouzelnou, tečkou. Ale dovolte mi, abych začala pěkně od začátku.
Psal se prosinec 1962, měla jsem právě jedenáct let a strašně jsem se těšila na vánoce.
Konečně to tady bylo. Štědrý den. Nebyli jsme zrovna bohatí, spíše naopak, nestydím se za to, rodiče byli pracovití a čestní, a tak vychovávali i nás. Na Štědrý den to u nás vonělo, stejně jako v jiných kuchyních, připravovanými dobrotami. Navíc maminka pekla kačeny, aby druhý den nemusela hned vařit. Kačeny se pěkně uležely zalité kachním sádlem. To jsem měla tenkrát raději, no skoro raději, než maminčiny řízky. Dárků jsme nikdy moc neměli, ale za to se u nás zpívalo, protože naši rodiče to byli nějací zpěváci. Zpívaly se koledy i slovenské lidové písničky.
Bydleli jsme v bytovém domě dva kilometry daleko od centra naší vesnice. Sněhu bylo ten rok spousta, závěje byly vysoké a lidské nohy se do nich bořily jako do peřin. Mrzlo, až praštělo. Přesně tak, jak to v tu dobu na Jesenicku bývalo.
Půl kilometru blíž k vesnici bydleli naši nejbližší sousedé - tatínkův předák v partě lesních dělníků. V ten osudný Štědrý den přišel dopoledne k nám a i přes maminčiny protesty šli s mým otcem na dvůr řezat dřevo na topení. Na cirkulárce. Dřevo bylo zmrzlé a jedno nebohé polínko se mému otci vysmeklo z rukou v pracovních rukavicích a vlétlo mu přímo do obličeje. Nevěděli jsme, jak na tom je, protože všude bylo okamžitě plno krve a ta krev tekla a tekla a barvila pošlapaný sníh u jeho nohou. Když jsme přiběhly s mámou a sestrou na dvůr, viděla jsem tátu celého od krve sedět na zemi. Křičela jsem, víc nevím, pořád jsem jen křičela. Nepamatuji si odkud kdo zavolal sanitku, když konečně tátu odvezli, plotna v kuchyni byla studená a Ježíšek? Ten se nám v ten den vyhnul obloukem. Žádné vánoce u nás nebyly.
Doktoři v jesenické nemocnici si tátu operovat netroufli a ještě v ten den ho přes sněhem zasypané Červenohorské sedlo převážela sanitka do Šumperku. Ale to jsme se dozvěděly až na druhý den na Boží hod, když jsme přijely do nemocnice v Jeseníku. Tam nám řekli, že je otec po operaci. Víc nevěděli.
Na Štěpána naše malá nešťastná výprava jela vlakem do Šumperka. Otec se ztrácel v posteli v bílých peřinách se zafačovanou hlavou. Polínko mu přeťalo nos jak ostrý nůž mrkev. Ale to nebylo všechno, nejhorší bylo jeho pravé oko. Doktor nevěděl, jestli na něj bude vidět. Operoval ho šest hodin, sám. Dával mu dohromady obličej, protože i kost pod okem byla rozdrcená. Ten doktor musel mít zlaté ruky a velké srdce. A nebo to byl prostě jen Pan doktor. Otci zachránil nejen nos, ale hlavně oko.
Několik týdnů jsme každou neděli jezdili na výlet do Šumperku. Na vlakovém nádraží byla taková ta kulatá trafika a mě jako magnet přitahovaly vystavené knížky. Pokaždé jsem stála do odjezdu vlaku jak uhranutá, tak strašně jsem si přála koupit si jednu z těch lákavých knih. Vybrala jsem si jednu ne kvůli názvu, barevné obálce, ale kvůli její ceně. Byla to ta nejlevnější.
Jednu neděli mi máma povídá: Elenka, běž si ji koupit.
A to byla moje první vlastní knížka, nejkrásnější vánoční dárek, i když skoro o dva měsíce po Ježíškovi.
Konstantin Paustovskij: NA JIH
Cena: 11,80 Kčs
Nevím, o čem ta knížka je. Už jsem ji dlouho neměla v ruce. Až nyní při psaní tohoto příspěvku.
Dnes večer ji začnu číst, slibuji.
