Většina života je za námi. Užili jsme si ho ale pořádně, co? Marie Rottrová to říká takhle: „Ten vůz už jel a na všech rozích byla zelená…“ Možná se vám to nezdá, ale opravdu – červenou nedostal zatím nikdo z nás. Maximálně žlutou – byly těžké úrazy, nebezpečné nemoci, úmrtí v nejbližším okolí… Ale pořád jsme jeli a jedeme dál. Však také Marie pokračuje: „Čas náš stál i běžel zároveň, to byl ten čas, kdy víš, co je štěstí a co znamená, a pak je poztrácíš…“
1.
Máme jen čekat? U někoho v lese se už kácí. On sám nebo ona sama má tady au a tamhle ouvej. Má si stále na co stěžovat, má co kritizovat, má koho pohanět – to je smutný život. Paživot.
„Za množinou přání leží nový svět…“ To je krásně řečeno! Jsou to slova Jaroslava Wykrenta a zpívá je M. Rottrová. Představte si to. Zkuste si vzpomenout, co jste si v posledním roce přáli: hodně zdraví (co jste pro to udělali?), setkat se s dávným přítelem (nezemřel mezitím?), vyjít až na Sněžku jako zamlada (připravili jste se na ten výkon?), dozvědět se víc o středověké Praze (přihlásili jste se na univerzitu třetího věku?) atd. atd. To jsou přání. Byla by jich jistě celá množina. A teď si představte, že si je začnete plnit. Co si řeknete během dalšího roku? Že jste se skoro octli v jiném světě. Poznali jste, co vás ani nenapadlo, že existuje. Zažili jste věci, o nichž jste už nevěřili, že přijdou (šťastná únava z fyzického výkonu). Získali jste něco, o čem jste nevěřili, že to můžete mít (třeba vděčnost a radost obdarovaného). Nebojme se vytvořit si množinu svých přání. Vyplní se vám snad většina, snad jen menšina, ale něco dobrého se stalo, protože jste to chtěli a zařídili jste si to vlastními silami.
Léta k našim životům přidávají hlavně lékaři – lidé se dožívají stále staršího věku, ale někdy to končí živořením. Co je některému člověku platné, že je tu ještě v devadesáti, když nemůže vstát z postele, dokonce se ani sám obrátit, nepoznává své blízké, musí být krmen, omýván, ošetřován chemikáliemi (tedy léky, kvůli nimž musí dostávat jiné léky) a nakonec nevíte, jestli víc žije nebo trpí a jaký to má celé smysl. Léta k životu přidávají lékaři, ale přidat si hezký život do těch let, to musíme my sami. Co je důležité: zůstat aktivní, dokud to jde. Co se nepoužívá, to zakrňuje, to ztrácí schopnost fungovat. A platí to o hlavě stejně jako o svalech, o každém orgánu lidského těla. Všichni to víme. Chci-li prožívat spokojené stáří, tak vím, že musím soustavně něco dělat jak hlavou, tak rukama a nohama. Jinak víc nebo míň degeneruju. Tak tady se hodí i nějaké to přání, které si sami splníte.
Myslete tedy na sebe. Populární psychiatr Radkin Honzák na to má bláznivý matematický výraz 3+3=18. Znamená to, že si máte každý den v 18 hodin zapsat tři věci, které vás ten den potěšily, a tři věci, kterými jste se potěšili vy sami. Jo, vy sami! Že se to nehodí, že na to nemáte čas, že kdesi cosi? To je špatně. A jak se máte potěšit? Třeba i levně a jednoduše: udělejte si kafíčko, vyluštěte si v klidu křížovku, kupte si drobnost, pošlete stovku Pamele (hned ji poznáte), pomozte sousedovi atd. Vždyť se taky potřebujete pohladit. Americký psycholog Eric Berne to už před desítkami let zformuloval takto: Když vás nikdo nehladí, začne vám vysychat mícha. Myslel to obrazně, pochopitelně.
2.
To mě nasměrovává k otázce, zda je důležité dělat i to, co má pozitivní vliv na druhé lidi. Ano, je to důležité. „Až ti bude nejhůř, pomoz druhým.“ Zkuste to a uvidíte, jak menší bude váš vlastní kříž. Mám to mnohokrát potvrzené u sebe i u jiných. Platí to – řekl bych – i celoživotně: mnozí lidé si nebudou pamatovat, co jste jim kdysi řekli nebo co vše jste vykonali. Ale všichni si zapamatují, jak se vedle vás cítili. Pamatujme na to.
Převor břevnovského kláštera P. P. Szostrzonek řekl: „Tím nejkrásnějším vánočním dárkem je přítomnost toho druhého, jeho ochota být se mnou.“ Když s mou zcela malou pomocí v Kadani koupili elektrotříkolo, takzvanou cyklorikšu, a začali první den vozit staré lidi, kterým již zdravotní stav nedovoluje chodit či se více pohybovat, jedna paní, když jí pomohli po projížďce vystoupit, říkala se slzami v očích: „Vy jste mi udělali takovou radost, jsem tak šťastná, že jste si vzpomněli, že jste mě povozili, že jsem si to takhle mohla užít. Já bych jezdila třeba každý den.“
Dnes je vůbec snadné pomáhat. Vlastně kvůli tomu nemusíte ani vstát ze židle. Sedím v teple, kliknu - a obdarovaný dostane peníze, aby si pořídil to, co potřebuje, co má skoro každý z nás, a on ne. Tak třeba organizace s názvem Spolu dětem zveřejňuje přání dětí z dětských domovů (DD). O ně je sice postaráno materiálně, tedy aspoň v těch základních potřebách – jíst, spát a podobně – avšak každý víme, že to nestačí. Zvlášť nebezpečné je první období po odchodu z DD. Pro mladé lidi je obtížné sehnat si práci a sehnat si bydlení, i když jim v tom někdo pomáhá. Ale pak má obstát v samostatném životě. A to se vám zdá snadné, když nevyrůstal v rodině, kde by mu táta a máma byli vzorem a denně ukazovali, jak na to? A tak mnoho děvčat a kluků brzy po vstupu do samostatného života končí u prostituce, v drobné kriminalitě, na drogách. Já ale chci, aby z nich vyrostli slušní a pořádní lidé. (Už jen kvůli tomu, aby nám někdo přispíval na důchod, že? To byl vtip, i když o to samozřejmě jde taky.) Takže díky za vše, co pomůže těmto mladým lidem, aby se takovými stali. A to se musí začít už pár let před jejich odchodem z DD. Minimálně se dá přispět na splnění jejich přání. Jsou tam přání jako chodit do sportovního oddílu, mít školní pomůcky a batoh do školy a podobně.
Čtrnáctiletá Pamela si na https://www.sance.cz právě přeje chodit do tanečního kroužku a mít k tomu potřebné vybavení. Potřebuje na to tři tisíce korun. To je docela dost, naštěstí se dá přispět jen zčásti, třeba pětistovkou nebo stovkou. Myslíte si snad, že to není důležité? To ve skutečnosti důležité je, protože tanec vedený profesionálem učí lidi slušnému chování, ohledu, potřebnému sebevědomí i sebekázni. Možná to nebylo vidět z nedávné StarDance, ale všichni by vám to potvrdili. Zrovna tento týden jsem o tom mluvil s Honzou Tománkem, někdejším výborným tanečníkem, který byl u prvních ročníků této soutěže. Takže bych si přál, aby Pamela do kroužku mohla chodit.
Připomenu zde několik známých křesťanských moudrostí: Nezáleží na tom, kolik toho vlastníme, nýbrž na tom, zda z toho, co máme, umíme dávat. Nezáleží ani na tom, zda se umíme prosadit, nýbrž na tom, zda se umíme přemoci, i když se nám do něčeho nechce. A konečně, nezáleží na tom, jak se umíme veselit, nýbrž na tom, zda dokážeme udělat radost druhým.
3.
A někde jsem četl, co nikdy nelze vzít zpět:
Slovo, které jste vyslovili.
Kámen, který jste hodili.
Příležitost, kterou jste propásli.
Já dodávám:
A čas… který už uplynul.
Pěkné vánoce a dobrý nový rok vám přeje
Olda Čepelka
