Dřív jsem si přála, když bylo po Novém roce, aby holky ve škole měly vztek, až mě uvidí v mém novém tuzexovém svetříku, co mi přinesl Ježíšek. Nezáviděly mi a mám pocit, že mě i nenáviděly za moji vychloubačnost. Nevěděly totiž, co to moje rodiče stálo za odříkání, aby mi svetříkem pod stromečkem udělali radost. Taková přání mi tedy štěstí nepřinesla, a jak jsem rostla, začala jsem si přát věci jiné.
V pubertě jsem si přála, aby se mi nedělaly beďary na obličeji a abych okouzlovala kluky svou krásou. Pečovala jsem o sebe hodně. Své vlasy, barvy myšího kožíšku, jsem obarvila na blond, sukně zkrátila, i když moje nohy nebyly bezchybné, a prohlédla si podrobně svoje tělo v zcadle. Po jeho kritickém zhodnocení jsem začala retušovat. Vše, co se mi nelíbilo, jsem se snažila zakrýt, a naopak, co jsem uznala jako dobré, tak vyzdvihnout co nejvíce.
No, dařilo se! Klukům se mé, ne úplně rovné, nohy v krátkých sukních líbily a i moje blonďatá hříva je uváděla k vytržení. Přesto, že jsem se klukům líbila, žádné štěstí mi to nepřineslo. K životu jsem si vždy vybrala toho nepravého.
Další roky jsem si přála děti a ty přišly, za což jsem Novému roku dvakrát po sobě děkovala. Další roky jsem si přála, aby mě Nový rok zbavil nepříjemného, nemilovaného a dalšími chybami protkaného manžela.
No, dobře, bylo mi také splněno, ale další rok mi přinesl muže dalšího a zase se netrefil. Byl totiž úplně stejně nemožný. Nevím, čím jsem je přitahovala. Když se i třetí muž Novému roku nepovedl, tak jsem si přála už jenom klid. Také jsem mezi tím totiž zestárla a každý Nový rok mi nadělil několik nemocí, na které jsem potřebovala všechny síly, abych je zvládala.
Zůstala jsem totiž na všechno celkem sama. Děti jsem viděla málo, odstěhovaly se, ale hřálo mě u srdce, že se mi povedly a ani vnoučata nejsou marná.
Roky se střídaly a já jsem už celkem žádné přání neměla. Věděla jsem, že stejně Nový rok rozhodne sám, co mi přidělí.
No, a vidíte, když už jsem opravdu nic nechtěla, přivedl mi do života člověka, který je ochotný sdílet se mnou zbytek dní.
Na Nový rok jsme si popřáli zdraví, bohužel připili si jenom čajem a šli brzy spát, v očekávání něčeho krásného.
Tak jsem si to po sobě přečetla a nejradši bych to vymazala. No, když už jsem tu blbost vyprodukovala, tak doufám, že se mě nebude držet celý rok. Je to opravdu velice plytké a omezené a za to se omlouvám. Nikdo nemůže mít život jenom negativní, jak jsem se snažila napsat. Né, některé Nové roky mi přinesly také věci krásné a také jsem nebyla snad tak hloupá, jak jsem se teď předvedla. Vidím Nový roku, že jsi mi přinesl konec mého psaní, protože tohle opravdu nechce nikdo číst. Co se dá tedy dělat? Prostě už nic. Ono to totiž už smazat nejde, jako nejde nic smazat ze života. Tak vám tedy přeji, ať nemusíte chtít mazat nic. A ještě doufám, že ten člověk, co se mnou chce sdílet ten zbytek života, nebude tohle číst. Já už totiž opravdu nechci být sama a opravdu chci ještě prožít něco přiměřeně krásného. Ještě jednou se tedy omlouvám a mějte se všichni přiměřeně krásně.
P.S. A to všechno, co je na obrázku, po mně zůstane, a tak jsem život úplně nepromarnila. A když se na to podívám, tak jsem těm Novým rokům vlastně vděčná. Dělaly, co mohly, a možná, že jenom já jsem jim to hodně kazila. JSEM VLASTNĚ NEVDĚČNICE!!!
Hodně jsem ty Nové roky zkrátila a nepřála jsem jim místo, k těm věcem dobrým., ale vzhledem k mému věku by byl výčet nekončící. Tak teda alespoň v kostce. Stejně už jsem vám toho svěřila hodně
A TAK, NOVÉ ROKY, PROMIŇTE, VŽDYŤ KAŽDÝ PŘINÁŠÍTE NĚJAKOU NADĚJI.
